O podávání ruky jako fenoménu.

Slovenskem hýbe událost z předávání ocenění studentům, kdy jeden z nich odmítl podat ruku presidentovi státu.

Pamatuji si jednu historickou přednášku. Fenomen podávání ruky byl vysvětlován tak, že nemám v ruce pazourek, připadně kudlu a tak se ten druhý nemusí bát, že ho při přiblížení praštím nebo propíchnu. Stejně tak, proč si cinkáme sklenicí v rámci přípitku. Jde o zkrácenou verzi obřadu, kdy si dva lidí podávali poháry a ten, komu bylo hostitelem podán pohár vína, si mohl myslet, že je otrávené. Tak hostitel si s hostem práskli pohárem o sebe, že z obou vyšplíchla část obsahu a dopadla do toho opačného. Taková pojistka, že setkání host přežije. Z celého „obřadu“ se nám zachovalo jen to cinknutí sklenicí.

Není to tak dávno, kdy se šéf OSN pan Gutterés setkal s presidentem státu, který vede nevyhlášenou dobyvačnou válku proti jiné svrchované zemi. Nejen že mu podal ruku, on se před ním ještě uklonil. Nevidím mu do hlavy, ale pokud by tehdy využil oné možnosti a ruku mu nepodal (což neznamená, že by s ním nemohl jednat), bylo by to velmi silné gesto, bez potřeby dalšího vysvětlování.

Ten čin slovenského studenta by mohl být přelomový. Ukazuje, že není nutné podléhat jakýmsi konvencím, které jsou u nás vypěstované odmala. On využil svého práva a nepodal ruku komusi, o kom si myslí, že jeho charakter není natolik solidní, aby tento akt úcty k němu provedl. A je jedno, jestli je to zrovna hlava státu nebo třeba instalatér. Musel o tom jistě uvažovat, být si vědom důsledků a přesto konal tak, jak konal. Námitka, že je to hlava státu, tedy jakási ústavní instituce, kde se to považuje za čest, u něho neobstála. Musí to být nejen chytrý, ale na svůj věk už i vyspělý mladý muž.

Je třeba zmínit ještě jedno nepodání ruky, které bylo nedávno mediálně slavné. Novodobý vládce Sýrie nepodal ruku německé ministryni. I když to na první pohled vypadá nezdvořile, je to součást jistého filosofického postoje, jež se nám, Evropanům, může zdát jako hulvátství. Vím z vlastní zkušenosti, že i konservativní Židovky (natož ty ortodoxní) svou ruku jinověrci nikdy nepodají. V této oblasti je to prostě staletým zvykem a odsuzovat to je prostě jen neznalost. To nepodání ruku v tomto případě nemá žádnou výpovědní hodnotu o charakteru obou zúčastněných.

Každý by měl začít sám u sebe a vždy rozvážit, jestli ten, který stojí před ním, si mou ruku ke stisku zaslouží. Možná by to pomohlo tak nějak pročistit vzájemné vztahy. A těm, co se jim ruka nepodává, by mohlo přivést k zamyšlení, proč se jim tak děje.