Pro mě jsou hrdinové lidé, kteří pomáhají druhým - léčebny, stacionáře, domácí péče a podobně. Vlastně skrytí, ale hrdinové.

Velký souhlas

Patří sem i řada hasičů, policistů a dalších profesí, kteří podstupují nezanedbatelné riziko při své práci. Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké.

Pane Vodvářko zrovna dnes,kdy si připomínáme výročí atentátu jsem se zamyslel nad hrdinstvím parašutistů a pomocníků z řad domácího odboje.Myslím,že nikdo neučiní żádný hrdinský skutek s myšlenkou na své hrdinství,když někdo zachrání tonoucího,nebo člověka se zdravotným kolapsem anebo někoho třeba před napadením nemyslí v tu chvíli na hrdinství,ale bere svůj čin jako něco normálního,běžného to co by udělal každý.A z tohoto pohledu vycházeli podle mně i parašutisté.Prostě udělali to co bylo v tu chvíli třeba udělat a až následné události ukázaly jací to byly hrdinové.Nemohu si při této příležitosti nevzpomenout na Jindřišku Novákovou,která taky zaplatila za své hrdinství životem,byť jenom odvezla Kubišovo kolo po atentátu od Batova obchodu k nim domů.Prostě jen udělala co bylo v tu chvíli potřeba.Dívence bylo 14.října 1942 14 let když ji Němci popravili.

K Vašemu příspěvku není co dodat. Souhlasím.

K tomu nemám, Tome, co dodat.

Jen zanedbatelný češtinářský detail mě ale napadl. – Dlouhodobě brojím poti chybnému užívání předložky díky v spojeních, kde by byla namístě předložka vinou. A za jeden z takových případů bych obecně pokládal formulaci: „... zemřel vinou špatného postupu léčby...“.

Ale přesvědčils mě, že existuje výjimka; v případě Reinharda Heydricha je namístě vyjádření, že „zemřel díky špatnému postupu léčby.“

Ovšem to jen na okraj.

Použil jsem to záměrně. Podobní jedinci by se neměli v lidském společenství vyskytovat a pokud ano, pak lze jen děkovat, že byli poslání předčasně na věčnost.

Zasloužená karma

Vzpomínám si na vyprávění herce Miloše Kopeckého, když vzpomínal, jak jeho židovskou maminku za války odvážel vlak, jak se loučili a on už ji nikdy živou nespatřil. A při té příležitosti podotkl, že si lidi dnes představují, že hrdina musí vypadat jako krasavec z filmu, ale on že může potvrdit, že největší hrdinové za války byli vlastně úplně obyčejní lidé, nenápadní, třeba i malí, plešatí s brýlemi, do kterých by to nikdo neřekl, s naprosto obyčejným povoláním, ženy v domácnosti a podobně. Pan Kopecký ta slova napsal samozřejmě mnohem líp, ale takto jsem se to zapamatovala. A to samé platí i pro dnešní dobu. Je kolem nás hodně lidí, o nichž vůbec nevíme, jak jsou báječní, jak pomáhají, kde je potřeba, a když se pak o tom osobně přesvědčíme, tak se nám chce upřímně smeknout.

Pro mě jsou hrdinové moji rodiče, kteří ustáli protektorát a doby následné, aby si nezadali s mocipánama bez poskvrny obou dob. Jenom oni vědí, jak to bylo těžké, ktežto my, kteří jsme to nezažili, používáme jen poučky.

a doplním...za sousedku jsme měli kovanou komunistku, které přes plot křičela...všechny národní socialisty pověsíme a v této době naši vychovávali dva mé starší bratry. To si prostě neumíme ani představit. Otázka by mohla znít...dali se pro lepší život ke komančům? Nikdy.

Ahoj, máš recht. Je spousta hrdinů "všedního dne". A každá reklama pro ně je jen dobře...