O hrdinství

Po přečtení blogu Filipa Vracovského mě opět napadlo téma, které nosím v hlavě už delší čas. O hrdinství v dnešní době

Dnes je výročí atentátu na R. Heydricha. Parašutisté Gabčík a Kubiš jej zranili v Holešovické zatáčce a díky špatnému postupu léčby v režii německého chirurga zemřel o 9 dní později na sepsi. Další osud parašutistů je dobře znám. Říká se, že všichni věděli už v Británii, že se z této mise nevrátí, což se bohužel vyplnilo u všech v kostele sv. Cyrila a Metoděje.

Co dnes? Existují mezi námi hrdinové, hodní tohoto pojmenování? Nemusí nutně jít likvidaci škůdce národa a masového vraha. Hodně z nich jsou neznámí a nepatrní lidé, kteří však svým životem definici hrdina splňují plným právem.

Díky své profesi a více jak 40 let práce jsem poznal řadu jedinců, kteří si toto označení plně zaslouží. Nejde spočítat ty, kteří – ač vážně nemocní nevyléčitelným neduhem – se s ním perou a neztrácejí optimismus. I přes svůj hendikep pracují pro podobně postižené. Přes útrapy a omezení v pohybu denně chodí/jezdí do práce, aby svou aktivitou upozorňovali státní orgány, že i takto nemocní jsou plnohodnotnými členy společnosti, že jejich práce je mnohdy užitečnější, než ta, kterou s nechutí a líně provádí zcela zdravý člověk. Že je třeba, pokud se nazýváme humanitním sociem, se o takto postižené starat a nedávat jim najevo, že jsou přítěží. Řada z nich – velmi inteligentních – podniká i z invalidního vozíku. Mohli by zůstat doma s důchodem, ale jejich drajv a zápal jim to nedovolí.

Pak jsou i zdraví, kteří část svého majetku dají na veřejně prospěšnou činnost. Jako třeba manželé Vlčkovi a jejich projekt dětského onkologického stacionáře v původně vybydleném stavení. Řada neznámých, kteří anonymně dávají značné částky na lepší péči pro postižené děti, kterým nebylo dáno, aby svůj život prožili stejně, jako jejich vrstevníci.

Hrdinou, takovým vnitřním a zcela anonmyním může být každý z nás. Písmo říká, že se „nepřidáš k většině, která páchá zlo“. Je snadné podlehnout masovému šílenství, jet na vlně momentálního směřování společnosti i když víme, že se ubírá nesprávným směrem. Zdánlivě jasný výrok evangelisty může být z tohoto pohledu velmi těžký. Je mnohdy hrdinstvím říct svoje ne masové hysterii, která i dnes zachvacuje naši zem. Někdy to stojí hodně odvahy, časté sklízení výhrůžek a všeobecného opovržení. Jsem si jist, že v každém člověku je někdy skryt kousek dobra, o němž ví.

A je hrdinstvím ho vytáhnout v situaci, o níž víme, že pro nás nemusí dopadnout dobře. Jako u Gabčíka a Kubiše, kteří věděli, že nejspíše přijdou o život, ale že jejich čin má smysl.