Tomáši, to je vynikající text, ke kterému není co dodat.

Děkuji Emrichu.....

Ano, možnosti zneužití a nebo požadování eutanazie při chvilkové slabosti tu samozřejmě jsou, ale chtěla bych tu možnost mít, bohužel vím jak probíhá dlouhé umírání, tak proto...

"Euthanasie vysílá do společnosti nesprávný signál o smyslu lidského bytí."

To může, ale také nemusí. Předně - nikdo nikdy nebude umět definovat smysl lidského bytí, v této oblasti můžeme věřit, nikoli vědět. My už staletí žijeme v prostředí, které určuje náš pohled na tyto základní otázky. Ale dívali bychom se na ně stejně, pokud by v našem myšlenkovém základu hrál zásadnější roli dejme tomu stoicismus?

Teoretická otázka spekulativního charakteru.

Nemám pocit, že by v naší společnosti převládal stoicismus.

Vynikající článek. Díky.

děkuji za návštěvu.

Výborné upřesnění definice euthanasie Mimo území ČR žiji už skoro 53 let a tak nemohu posoudit, zdali tam existuje tak zvaná právní bezpečnost pro zavedení euthanasie a proto se tímto aspektem nebudu zabývat. Během mého působení ve zdravotnictví (v tak zvané "těžké" psychiatrii) sem narazil na případy, které moji původní averzi vůči myšlence euthanasie pozměnily. Hospice a péče ve finální fázi nevyléčitelné nemoci ve vší úctě (a mám vůči pracovníkům v hospicích velký respekt), ale zjistil sem, že mezi pacienty s terminálmími, hlavně nádorovými onemocněními je několik procent, na které i nejnovější opioidní analgetika nepůsobí a nebo působí omezeně. Jedna 50-letá žena byla jednou z nich. Její řev ze šílených bolestí byl tak intenzivní a pronikavý, že jí nakonec z nemocnice převezli k nám na psychiatrii, aby nenervovala pacienty v nemocnici. Že svým řevem (i když byla umístěna co nejdál od běžných oddělení, její řev byl slyšet skoro po celé klinice) vynerovávala duševně nemocné pacienty, nebylo vůbec dobré, ale psychiatrie je i dnes taková "Popelka" zdravotnictví, která musí snést kdeco. Kvůli nepřestávajícím bolestem žádala o euthanasii (nebyla na přístrojích, kromě hydratační infuze, tak odpojením přístrojů by se ničeho nedosáhlo) a už letitý a rutinovaný primář našeho oddělení byl požádán, aby s ní promluvil. Ten se jí snažil vysvětlit, že jak naše společnost, tak zákony, euthanasii nedovolují a tak ta ubožačka musela trpět a řvát bolestí dalších pár dnů, než vydechla naposledy.

Pokračování - v dalším z několika mých prožitých případů, kdy euthanasie by mohla ukončit utrpení, se nejedná o tělesnou bolest, ale nesnesitelnou bolest duševní, kdy i moderní psychiatrická terapie není dostatečná. 37 letý muž trpěl težší formou schizofrenie. Sice se pomocí léčby na psych. klinice z toho vžydky nakonec dostal a pár let fungoval témeř normálně, a mohl dokonce pracovat, ale asi kažých 4 - 6 let měl relapsy a kažý relaps byl tvrdší a děsivější než předchozí. Když cítil, že na něj jde další relaps, snažil se spáchat sebevraždu předávkováním léků, ale nepodařilo se mu to, po ošetření v nemocnici byl převezen k nám na psychiatrii. Měl návaly děsivých halucinací a v zoufalství začal demolovat zařízení pokoje. Spolu s kolegyní, sme ho prosili, ať nám nedemoluje oddělení. On se na nás podíval očima, ze kterých sálala bezbřehá úzkost a řekl "Vy nemáte nejmenší ponětí o tom, do jaké hrůzy se propadám". Nemůžete mi prosimvás dát něco, po čem usnu a už se více nevzbudím"? Pomocí ECT (kterou on dlouho zatvrzele odmítal) se nám podařilo jej z relapsu dostat a asi po měsíci léčby byl propuštěn. Bohužel po dalších už jenom 2 letech asi cítil, že je další relaps na cestě, možná se obával, že by tentokrát zešílel a tak skočil pod vlak, bohužel na nevhodném místě, blízko podchodu a za bílého dne, takže jak strojvedoucí vlaku, tak lidé v blízkosti byli vystaveni strašnému šoku. Alespoň z mého hlediska, v obou těchtoi případech by měla medicína mít možnost zkrátit nelidské utrpení člověka, když je na vyléčení stále ještě bezmocná.

Ano, souhlasím s Vámi. Jsem pro život, neboť nám byl za jistých okolností dán. Obávám se zneužití zákona, který by definoval možnost a postup při jeho ukončení navíc z rukou lékaře, od kterého člověk očekává pomoc v uzdravení

děkuji Olčo, oba důvody jsou silně relevantní.

Asi by bylo potřeba pečlivě a jasně rozlišovat situaci, kdy lékař nepokračuje v léčení, či udržování životních funkcí (což beru), od situace, kdy lékař pacienta usmrtí, či zavraždí, jak si kdo vybere. To zavraždění bych pak raději přenechal příbuzným oběti, ti se tohoto úkolu jistě rádi zhostí! Ano, mám zrovna teď trochu zahořklé názory.

Je jen otázka času, kdy se eutanázie stane legální i u nás, protože tím směrem jde prostě vývoj a nedá se zastavit. Lidé chtějí mít svůj život i smrt pod kontrolou, na obojí mají čím dál větší nároky. Dřív to nemuseli řešit, protože zemřeli dřív, než bys řekl švec. Ale dneska je lékařská věda dokáže udržet při životě, aniž by se to ale životu podobalo. Není na tom nic přirozeného ani povznášejícího, už jsem pár takových případů zažila a ti dotyční i jejich blízcí už jen doufali, že to co nejrychleji skončí. A to podotýkám, že byli dobří příbuzní, poskytovali maximální možnou péči a nepásli po dědictví. Navíc ve zdravotnictví je čím dál méně peněz a se vzrůstajícím počtem těchto „neživých nemrtvých“ a stárnutím populace je opravdu kvalitní péče o dlouhodobě nemocné, většinou staré pacienty spíš chimérou než realitou. Tou naopak je, že ti lidé umírají často déle a hůře než domácí mazlíčci, které přece nenecháme trápit. Lidé ale (zatím) tuhle vymoženost u nás nemají.

S touto Vaší vymožeností budou trpět především ti zdraví!

Jedna věc je jistá. V názoru na eutanazii je naše společnost rozdělena, jako na spoustu jiných záležitostí. To, že ji část občanů odmítá, ale neznamená, že by měl převážit jejich názor. Zákonným povolením eutanazie se jim žádná křivda nestane. Prostě tuto možnost n e v y u ž i j í.

Naivní představa, která nepočítá se zneužitím eutanasie!

co se mě samotného týká, euthanasii bych uvítal.

Ale, obávám se, že celkově naše společnost ještě k tomu není zralá.