Nebát se a krást

Modifikace výroku T.G.Masaryka je symbolem našich současných dějin. Případ Motol je jen mimořádný svou výší a rozsahem.

Ten, kdo sleduje zpovzdálí (tedy z médií) případ korupčního jednání bývalého ředitele nemocnice Motol, jeho náměstka, právníka Jansty a dalších, nemůže být až tak překvapen, že se to stalo, ale spíše rozsahem a výší peněz, které v případu protekly. Vzhledem k 25 letému panování ředitele Ludvíka je jisté, že se všechny nedají s jistotou dohledat. Policie ČR sledovala jmenované jen poslední dva roky.

I když aktéři dělali všechno možné, aby se na nic nepřišlo, je třeba smeknout před prací policie, že vše zmapovala a posléze konala. Předpoklad, že by střelila vedle, je z dosavadních výstupů prakticky vyloučen. Jistě, nejdříve muselo přijít oznámení (nejspíše kdosi, kdo už to nemohl vydržet), pak odposlechy a kamery v prostorách ředitelny a ve finále i pracné rozkrývání zahraničních aktivit.

Co je na motolském případu podivuhodné, je rozsah a výše korupce. Ti, co tomu všemu veleli, si byli nejspíše zcela jistí, že se na nic nepřijde, že mají dobré „krytí“ z vyšších míst a že jejich jména jsou „neprůstřelná“. Jistě, je tady ještě v paměti případ David Rath, který byl zatčen v době kdy byl hejtmanem Středočeského kraje, ale to už je dávno a obezřetnost s časem – jak je známo – klesá. Vybírat ˇvýpalné“ i od provozovatele bufetu ukazuje jednak na nenažranost aktérů a také na pocit jistoty a beztrestnosti. Použil bych ještě termín zhovadilost, ale zůstanu raději slušný.

Celý případ však ukazuje na mnohem širší problém. Měl jsem možnost v rámci své profese mluvit s několika podnikateli, kteří byli ve stejné pozici jako obvinění subdodavatelé motolské nemocnice, kteří jsou nyní rovněž subjektem stíhání. Všichni do jednoho mi řekli, že vždy musí vyčlenit při výběrovém řízení na zakázku „všimné“ pro konkrétní osoby, jinak by ji prostě nedostali. Bývá to plus minus 10% z její ceny. Jinak řečeno, ten poctivý, kdo dát nechce, je vyřazen tím, kdo dá. Takže má dvě možnosti – buď zkrachuje, nebo se podřídí a obálku na stůl položí. Kdyby celou věc oznámil, došlo by sice k potrestání úředníka, ale oznamovatel by si už v oboru neškrtl, protože – jak známo – u nás se vše vykecá a práskače tak nějak obecně nemilujeme.

Dalším faktorem – dle mého klíčovým – je výše trestu za korupční jednání. Motolským zlatokopům hrozí maximálně 12 let. Samozřejmě to není lákavá perspektiva, ale jsem si jist, že strop nejspíše nedostanou. Ve vězení se budou chovat slušně, trest jim tak bude moci být zkrácen, budou mít i fešáckou celu s dobrým jídlem. Po opuštění temnice se vydají mimo naši republiku, kde mají jistě našetřeno a po krátké rekonvalescenci budou do smrti žít v přepychu, který si pořídili – a prosím zpozorněme – z našich daní. Ideálem by bylo pro podobné jedince doživotní trest, protože jen takový by mohl odradit „nové bojovníky“. Perspektiva, že z nakradených peněz si neužiji ani korunu, je docela trudná.

Česká republika je v indexu vnímání korupce poměrně hluboko pod průměrem Evropské unie. Je to dáno mimo jiné i neochotou politiků se touto společenskou rakovinou zabývat. V Evropě je neúspěšnější zemí v potírání korupce Dánsko, v rámci EU vede Estonsko. U nás byl po dlouhých průtazích přijat v roce 2023 zákon o ochraně oznamovatelů, který však řada předních politiků dlouhodobě blokovala a oddalovala jeho přijetí. Jen naprosto naivní jedinec se bude ptát, proč tomu tak bylo.

Dopad na společnost je tragický. Občané se ujišťují v tézi, že „ti nahoře kradou“ a „že se jim nic nestane“. V jejich myslích se pak korupční jednání transformuje cosi jako normativ, s kterým je nutno se smířit a kterému nelze čelit.

Na závěr přeci jen cosi optimistického. Ze 180 posuzovaných zemí jsme byli v roce 2023 na 41. místě. Na samém chvostu korupčního systému je Somálsko. A k jeho indexu máme ještě přeci jen daleko......