Návrat (vánoční příběh)

Byl to takový okamžitý nápad, jaký máme občas všichni. Pokud by se nad ním zamyslel hlouběji, asi by si ho rozmyslel.

Svou intuici považoval za cosi, co dostal darem. Často mu pomohla více, než sáhodlouhé reporty z burzovních zpráv. I díky ní se stal dravcem, žralokem, který likvidoval ty, co mu stáli v cestě, případně nechtěli hrát podle jeho not.

Došel pěšky na konečnou autobusu, kde už stála menší řada. Marně si vzpomínal, kdy naposledy jel autobusem. Nejspíše jako školák s brašnou na zádech, ze které se šklebil Mikimaus. Celý svůj profesní život jezdil autem, naposledy se mu podařil nákup Lamborghini Aventador, o který samozřejmě pečoval jeho garážmistr. Měl i Maybacha s řidičem, když potřeboval pracovat během jízdy.

Na smyčku přijel autobus, řidič vypnul motor a na chvíli zavřel oči. Do odjezdu zbývalo asi 10 minut a on měl vztek, že musí čekat venku, byť pod stříškou, kde na čekající nepadal sníh. Měl chvilku cukáni, že za ním zajde a sdělí mu svůj názor na flákání se, ale pak se zklidnil.

Všechno se mu v životě dařilo, rodiče ho nechali vystudovat prestižní gymnasium, pak odjel do Etonu, aby se vrátil s diplomem a cenou za nejlepšího zahraničního studenta ročníku. Založil malý podnik, který díky jeho intuici bobtnal, až se stal fakticky vládcem trhu. Nikdo si nedovolil bez jeho souhlasu jakoukoliv větší transakci, vybíral desátky za blahosklonné pokynutí jako souhlasu.

Autobus konečně nastartoval, vykroužil kolečko a otevřel dveře. Když se dostal na řadu, vytáhl penženku, kde však měl jen bankovky s nejvyšší hodnotou. Většinu plateb prováděli za něj jiní, on jen kontroloval. Představa, že by nosil po kapsách drobné, byla u něj zcela nemyslitelná. Řidič na něj koukal jako na zjevení a zoufale kroutil hlavou, protože prostě na téhle lince se moc neplatilo a on vůbec neměl nazpět. Po pár vteřinách máchl rukou, bankovku nechal strnulému šoférovi v ruce a šel si sednout dozadu, kde bylo volno v celé řadě. Řidič na něj cosi volal, vytiskl lístek a šel mu ho osobně dát. Tu bankocetli stále svíral v ruce a cosi na něj mluvil. Opět máchl rukou jako že je to dobrý, drobné si nech.

Po návratu ze školy se seznámil s dívkou, která se stala postupně jeho sekretářkou, milenkou a nakonec i manželkou. I přes tenhle banální průběh byl jejich vztah docela pevný, postupně přišly na svět dvě děti a zdálo se, že jeho život bude mít celkem jasně daný směr. S růstem firmy se však začal více zdržovat jinde, některé zahraniční cesty zabraly týden i více. Ve firmě se objevovaly na různých pozicích atraktivní mladé ženy, u kterých tu a tam podlehl jejich samičímu vábení. Manželka mu jeho úlety příliš netolerovala. a po roce podala návrh na rozvod, protože se doma už fakticky nezdržoval a děti jej zařadily do skupiny dovozců pizzy či pošťáků, tedy jako někoho, kdo tu a tam bez zájmu o ně přijde a nic víc se neděje. Zachoval se jako grand, manželce i dětem nechal celý dům a velmi kyprou gáží.

Autobus začal pomalu stoupat do hor. Občas zastavil, aby kdosi všem známý vystoupil a naopak přistupující hlasitě pozdravili celou sešlost. Konečná, kam směřoval, byla malá vesnice, kam jako kluk jezdíval k dědečkovi a babičce. Děda byl kovář a on miloval jeho kovárnu, kde to tak krásně vonělo kouřem. Vesničani mu nosili různé polámané železné nářadí, věci do domu a on je nikdy nevyhodil, že je to šrot, vždy se zamyslel a pak vykoval cosi, co danou věc spravilo. Matně si vzpomínal, kdy tam byl naposledy, jeho turbulentní život, plný práce a večírků mu nedovolil tam zajet. Posléze se od rodičů dozvěděl, že děda zemřel a babičku dali do nějakého zapadlého domova, kam nikdo nejezdí. Postupně myšlenku na ně vytlačil úplně z mysli.

Po rozvodu zůstal chvíli sám, náhodné známosti ukojily jeho mužskou touhu, ale šlo vždy jen o fyzické potřeby. Po nějaké době se na večírku po volbě miss seznámil s druhou v pořadí a chvili se zdálo, že to může klapat. Byla atraktivní, milá a chytrá. Bral ji do té nejvyšší společnosti a bavil se tím, jak ji mladí samečci mlsně okukovali. Po čase zjistil, že při jeho delších cestách je v noci na jeho místě kdosi jiný. Ne že by byl svatý, ale jeho majetnické ego bylo natolik nezvladatelné, že ji jednou po návratu, kdy nestačila uklidit koupelnu a kde našel cizí slipy, vyhodil z domu. Tohle se stalo před týdnem a on zůstal v luxusní vile úplně sám.

Autobus zastavil na konečné. Byl poslední pasažér. Vlastně vůbec nevěděl, kterým směrem se má vydat. Řidič naštěstí hned neodjel a on se jej zeptal na směr ke kovárně. Po delším přemýšlení mu ukázal prstem až na samotný konec vsi s tím, že kovárna už dávno není, že je z ní snad něco na obývání, možná na kšeft, kdo ví. Sníh při chůzi krásně křupal, žádné stopy či vychozený chodník. Byl si jist, že to stavení pozná, až k němu dojde.

Firma fungovala bez větších potíží. Jako šéf tam chodil jen na pár hodin, rozdal úkoly, provedl zásadní transakce a pak zmizel. Ani nebyl schopen spočítat, kolik má peněz. Před lety si koupil jachtu, zapakovanou mezi dalšími v přepychové marině v La Spezia v Ligurském moři. Trávil tam vždy jen dva tři týdny, většinou s nějakou najatou prsatou blondýnou a s pár přáteli se stejným doprovodem. Časem jej tyhle orgie bohatství a sexu přestaly bavit a moře s jachtou zařadil až na samu konec tužeb.

Došel až na kraj a po chvíli hledání si uvědomil, že stojí před dědovým domem a kovárnou. Vše zapadal sníh, ale poloha domu byla jasná. V domě se svítilo, viděl skrz okno pohyb lidí, které samozřejmě nemohl vůbec znát. Stavení nebylo oplocené, proč taky, když se ve vsi všichni znali a cizí člověk sem spíše vždy jen nechtě zabloudil. Opřel se o zeď kovárny a zapálil si camelku. Najednou nevěděl, proč sem vůbec zašel. Byl Štědrý den, ještě loni jej slavil se svou vicemiss, dostal od ní zlatou sponu na kravatu a pak měli báječnou večeři od najaté vyhlášené kuchařky. Teď tady stál v chladivém prašanu, koukal oknem dovnitř domu, kde byl – jak si uvědomil – kdysi opravdu šťastný.

Mohl všechno prodat, zájemci ze zahraničí mu nabízeli sumy, nad nimiž se protáčely panenky, ale tak nějak ze vzdoru držel svou firmu jako jediný vlastník. Už mu vůbec nešlo o peníze, měl jich tolik, že mohl v klidu dožít v největším luxusu bez starosti o cenu čehokoliv. Jeho ego ale nějak bránilo říct, že končí, že už dál nechce jet podle starých map.

Za oknem viděl u stolu sedět otce, matku a malé děti. Máma se zvedla a začala sklízet ze stolu. Děti netrpělivě poposedávaly, protože ve vedlším pokoji se rozsvítil stromek, neklamné znamení, že Ježíšek právě dorazil a cosi jim tam nejspíše nechal. Opět si vzpomněl na dědu, který mu jako dárek udělal káru s volantem, na které sjížděl malou cestu ke kostelu s možností točení kol, což byl tehdy luxus.

Zapálil si další cigaretu a pomalu se otočil, že půjde zpět po svých stopách, když ho doslova přibil k zemi tón zobcové flétny. Když se otočil zpátky, uviděl malé dítě , které hrálo tu nejstarší českou koledu, kterou zpíval dědeček spolu s babičkou u stromku.

„Chtíc, aby spal, tak zpívala....“ zněla flétna a dětské hlasy. Zůstal nehybně stát po celou dobu. Ta melodie mu připomněla cosi krásného, co kdysi ztratil, vyměnil za věci, které se nyní jevily jako bezcenný šunt, pomíjivé pozlátko bez obsahu.

Když melodie dozněla, otočil se zády ke kovárně a vykročil zpět. Jeho krok byl najednou lehký, jako by jej kdosi poponášel. Cítil úlevu jako už dlouho ne.

Náhle věděl, co musí udělat a co udělá až se vrátí.