Mistrovství světa v hokeji bez Rusů není mistrovstvím světa?

Ruský kanál Ria novosti se zamyslel nad skončeným MS v hokeji s tím, že se Rusku stala neodpustitelná křivda. A současně tupí ty, kteří na něm získali medaile. 

Zejména historický bronz pořádající země jim leží v žaluidku asi nejvíce, nicméně nenechali suchou nit ani na druhém Německu. Kanada byla jako vítěz degradována tím, že stačí sebrat pár volných hráčů, kteří už vypadli ze Stanley cupu, a přijet si pro vítězství. Kritika se nevyhnula ani USA, Švédsku, Finsku, rovněž Česká republika byla zmíněna jako chabý soupeř. (odkaz zde). Takže obstáli nejspíše jen Dánové, Francouzi a Norové či Rakušané. 

Řečeno jinak, pokud by nastoupila družstva Ruska a Běloruska, byly by výsledky dozajista jiné. Jistě, je to možné, stejně tak je možné, že by i oni dostali ve čtvrtfinále naloženo a jeli by domů. Není nic ošidnějšího, a ve sportu obzvláště, říkat co by bylo, kdyby bylo. Historie dobře zná šampionáty v různých sportovních odvětvích, kdy jednoznačný favorit, jehož sázkový koeficient se limitně blížil jedné, vypadl s outsiderem. I bývalý tým CCCP poznal výše uvedenou skutečnost a dostal v Katovicích v roce 1976 nařezáno od Poláků, což nečekal vůbec nikdo. 

Kdo sledoval letošní mistrovství, nemohl si nevšimnout u zmíněných a Ruskem tupených Lotyšů jejich zápalu pro hru a kolektivního ducha. Tým bez superhvězd si dokázal poradit jak s námi, tak i Švédy a USA. To už není náhoda, není to jeden vydařený zápas, kdy jednomu týmu spadne do branky všechno, co na ni pošle, zatímco ta jeho má po zápase obouchané tyčky a břevno a brankář slaví nulu. Totéž se týká i druhých Němců. Shazovat jejich výkon tím, že kdybych tam byl já, dopadlo by to jinak, je projevem ubohosti a působí to směšně. 

Druhá strana mince je závažnější. Rusko (a potažmo i Bělorusko) cítí "křivdu". Ta spočívá v tom, že tyto dva týmy byly vyřazeny z letošního a jistě i příštího šampionátu. Důvodem, který všichni znají, je stálé pokračování nevyhlášené války proti jiné svrchované zemi. Od prvního dne konfliktu se na ruském televizním kanálu pozvaní hosté orgasticky vyžívají v popisu, jak budou raketami ničit Západ, jak je třeba srovnat Londýn, Paříž a kdoví co ještě se zemí. Alkoholik Medvěděv (bývalý president Ruské federace....) horuje pro zahájení jaderné války. Hosté pořadu, kterému vévodí hlásná trouba (hezký příměr) Kremlu pan Solovjev, pak nahlas zvažují, co je třeba podniknout proti zpuchřelému kapitalistickému světu. Tomu světu, v němž mají své - jistě zákonně - nasbírané miliony v bankách a nemovitostech, kde bydlí jejich manželky, milenky a kde jejich děti studují na prestižních universitách. Mezi národy mohou jistě existovat nározové rozdíly, ale v okamžiku, kdy jedna země nahlas uvažuje o zničení té druhé, je jakýkoliv další dialog nemožný. 

V ruských médiích není problém nalézt úvahy o zpětném připojení tří pobaltských států do kdysi idylického svazu sovětů. I Finsko jsou de facto pomýlení bratři, jacísi marnotratní synové, kteří ve skrytu duše touží po návratu. 

Svět toho mnoho nezmůže, pokud nechce přímo vyhlásit válku a začít bojové operace. Co však může a tu a tam dělá (bohužel ne důsledně) je vyloučení podobných zemí ze spoečenství slušných zemí, jehož muži v uniformách (nelze nazvat vojáky ty, kteří vraždí děti a znásilňují ženy nepřítele), dobývají cizí území s brutalitou středověkého typu. 

Říká se, že všechno zlé může být i k něčemu dobré. Tak kupříkladu je to poprvé, kdy je podobný způsob ostrakizace uplatněn mimo válečný konflikt. Opakuji, že je jen škoda, že tento přístup není zcela komplexní. A je to dobré i pro Rusy samotné. Jak by mohli jejich sportovci nastoupit proti Ukrajině, zemi, která ústy jejich nejvyššího představitele vlastně neexistuje?