Milouš na Hrádku

Legendární projev generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše slaví 30 let. Dokladoval mimo jiné i intelektový deficit svého autora. Ale úplná sranda to ještě nebyla. 

Archivy a televizní šoty nám poskytují možnost připomenout si to, co - řečeno slovy písně Waldemara Matušky - všechno vodnes čas. Tedy i dobu, kdy v čele všemocné strany (vláda byla na vedlejší koleji) stál jedinec, který by za běžných okolností v normálním systému s obtížemi ovládal plečku. 

Při sledování jeho rétorického majstrštyku v kulturním domě v Červeném Hrádku u Plzně se vedle smíchu zjevil i nepopiratelný fakt, že v čele 15 miliónového národa stojí intelektově deficitní jedinec, který "mezi svými" plácá páté přes deváté a myslí to vážně. Vedle legendárních hlášek o kůlu v plotě, hodné holce Hance Zagorové se objevily i do té doby neuvěřitelné myšlenky, že zavřít malé dílny živnostníků byl omyl, že je třeba lidem nechat jejich hospodářství (tuhle informaci získal na svých cestách po Maďarsku) a taky třeba zjištění, že když není chleba, může za to - mezi prostým lidem - jeho strana. 

Jeho blábolení vycházelo z nepopiratelného faktu, že naše hospodářství jde zugurnt, že Západ vzdor věštbám nikdy nedoženeme a že lid, který tak nadšeně ještě před 2 měsíci tleskal pod tribunou na Letné, na něj a jeho stranu...no, řekněme to slušně - kašle. 

Je však třeba připomínat zas a zase, že v červenci 1989 to bylo jen něco málo více než rok, kdy ve vězení zemřel Pavel Wonka, který byl de facto umučen za své politické názory. Že se v naší zemi pohybovaly stovky či spíše tisíce příslušníků Státní bezpečnosti, kteří stále odváželi jedince k výslechům, kdy budoucí president Václav Havel dostal ve lednu 1989 trest odnětí svobody na 9 měsíců. Kdy se v továrnách stále scházeli pracující, aby všichni jednotně a s patřičným odporem posoudili pamflet "Několik vět" a dali najevo svou vůli, aby jim strana zajistila klid na práci a oni mohli zvýšit své již tak vysoké pracovní tempo. 

V čele strany stál sice breptající strejda, avšak je třeba připomenout, že to byl právě on, který po nástupu tzv. normalizace byl hlavním sekerníkem režimu, který posuzoval v čele revizní komise stav bývalých členů KSČ, jestli je jejich pokání upřímné či nikoli. Jeho rozhodnutí měla nepochybně vliv na osudy tisíců a potažmo jejich rodin.

Milouš Jakeš stále žije, dle šotů je ve svém vysokém věku stále dostatečně vitální, aby jednou za rok navštívil shromáždění těch, kteří jej po listopadu 1989 zbavili členství v jeho milovaném spolku. Má vlastně štěstí. Být to dříve, tak by jej vlastní zbavili nejen členství, ale nepochybně i pohybu na svobodě a možná o cosi dříve i života. Být to jinak, tak nejspíše by se on  s prohraným ideovým protivníkem tolik nepáral, nenechal by mu luxusní vilu a jistě by neměl špičkovou lékařskou péči, kterou on za svého panování svému lidu neposkytoval. 

Milouš Jakeš nic nepochopil. Žije stále v zajetí svých ideologických představ o systému, který musí přece přinést jednou ráj na zem. To, že se to jemu ani jeho předchůdcům jaksi nepodařilo a že těch několik států na zeměkouli, kde se o to ještě snaží, nemají lidé co do úst, mu nevadí. Stále velebí systém, který umožnil člověku jeho intelektu vyšplhat až na nejvyšší post a přes svůj nepochybný současný životní komfort nepřestane spílat těm, kteří jej z této sinekury vyhodili. 

Může však být klidný. Nic se mu nestane a nepochybně zemře v klidu, obklopen milující rodinou. Tedy způsobem, který on a jeho jeho soudruzi svým ideovým odpůrcům zhusta nedopřávali.