Manželské toccaty a fugy - rozluka od stolu a lože

"Jsi echtovní netolista" pravila jednoho odpoledne z ničeho nic odpůrkyně. Jsem zvyklý na rozličné invektivy, ale přiznám se, že jsem nenápadně lustroval rabbiho Googla, abych nevypadal jako úplný idiot. A pak se začaly dít věci.

Po zjištění obsahu tohoto slova jsem pochopil, že každý odpor je marný, jak říkají Borgové v mém oblíbeném seriálu Star trek. Je to tak. Sedávám u kompu často, abych zjistil, co píšou mí oblíbenci na blogu, na facebooku a jak nám stoupaj či klesaj akciové trhy. 

"Jsem poměrně odolný jedinec a umím si poručit", kontroval jsem chabě. "Když na to přijde, mohu vést i poustevnický život v lesích a živit se medem lesních včel a jedlými kořínky." 

V každém dlouhodobějším svazku jsou prostě věty, které se nemají říkat. A to ani v rozčilení, sebeobraně či jako vychloubání. Už jsem jednou psal, že moje žena vyniká ve výběru dárků, po nichž velmi často utrpím buď fysickou či častěji psychickou újmu, jsa dychtiv papučí a obdrže skok padákem či jízdu na koni. (zde). Už jsem na své chlubení zapomněl, když jsem v den nějakého výročí vytáhl obálku, v níž byl na slepé mapě v pohraničí zakreslen jakýsi objekt. 

"Budeme hledat kešky?" zeptal jsem se zbytečně

"Nikoli, drahý", zněla odpověď. "To místo je poustevna, kde máš reservován termín tvé odvykací kúry od všeho elektronického haraburdí. Není tam internet, televize, rádio. Když budeš mít štěstí, půjde elektrika".

"A co budu jíst a pít"?, zněla - dle mého - naprosto logická námitka.

"Vždy dáváš k lepšímu, že jsi za svých mladých let vystačil na svých čundrech jen s celtou a spával jsi v pofidérních lesních boudách a krmítku. Ohromuješ zejména mladé posluchačky, žes nepotřeboval  sebou tahat žádnou stravu, neboť sis ji zasloužil posekáním hromady špalků v roli venkovského chasníka. A vzpomínám si, že tvůj majstrštyk byla upytlačená srna, kterou jste s kumpány sežrali v oblasti Oderských vrchů. A vůbec, nic neříkej, máš to za pár."

Na mé chabé námitky, že jsem přeci jen trochu letitější, že už nejsem tak rychlý, abych polapil potulující se slepici a že dávám přednost společnému vyhřátému loži před autobusovou zastávkou s tvrdou lavicí, kde mi bude partnerem nějaký flamendr, mávla rukou a posupně si odfrkla, což je u ní známka největšího opovržení.

Dilema, jestli přiznat porážku a držet se osvědčených jistot teplé stravy, vyhřáté ložnice a stabilního přísunu informací či riskovat život v oblasti, kde se dle posledních zpráv potuluje medvěd, jsem nakonec vyřešil vyděšeným souhlasem. Doba se změnila. Dnešním ženám už neimponuje pracovitý taťulda, který přichází večer domů ze šichty a jednou za měsíc se pochlubí solidním počtem bankocetlí. Chtějí svého rytíře, který seká saním hlavy a sám samotinký se vydá do temného lesa bez mapy, busoly a rozumu. 

Poustevna v horách, kde lišky dávají i dobré ráno. Jsem sice dítě socialismu, bez potřeby bydlet v Hiltonu, ale nic se nemá přehánět. Někdo by to považoval za rozkošnou chaloupku, já jsem pro sichr každý den zkontroloval, jestli stojí komín

Jeden komín jsem měl přes den na očích. Tam dole je civilizace. Ach jo.

Na druhé straně jsem mohl po pár krocích změnit svou torturu poustevníka na "dovolenou" v zahraničí.

Po nějaké době jsem zjistil, že nejsem první, kdo se tady nedobrovolně skrýval. 

Hlad mne vyháněl od roztopených kamínek. Nejsem houbař, ale vím, že tohle se nejí, na tohle se jen kouká. 

Konečně. Snad bídně nezahynu.

Po třech dnech už houby opravdu, ale opravdu nemusím.

Když je hlad a žízeň, tak prý údajně zbystří smysly. A dostaví se i halucinace.

Ale jitra jsou tady tichá, i když bylo jasné, že se něco chystá.

Déšť se fotí špatně, ale stál za to.

A  pak i večer. Bez deště, lidí a informací. Byl jsem jednoznačně poslední člověk v ČR, který se dozvěděl o skonu mistra.

Přežil jsem to. Po návratu jsem s uspokojením postřehl v očích odpůrkyně zcela nepatrný, zanedbatelný a snadno přehlédnutelný záblesk obdivu. Ale byl tam.