Má udělování státních vyznamenání ještě nějaký význam?

Týden po státním svátku České republiky a udělení vyznamenání již poněkud utichly emoce, které tento akt provázely. Zbývá se ptát, má-li ještě nějaký smysl.

Letošní udělování řádů provázela řada událostí, které společnost dělily na různé skupiny příznivců či odpůrců a to i u jednotlivých vyznamenaných. Zdá se, že převažujícím trendem udělení jakéhokoliv státního vyznamenání je v první řadě sympatie či aspoň neprotivení se stávající hlavě státu. 

Udělování vyznamenání vojákům za chrabrost v boji má své staleté opodstatnění. V bitvách mnohdy jen díky několika statečným odolala strategická pevnost či jedinci svými činy osvobodili třeba zajaté vojáky, riskujíce přitom své vlastní životy. Zdůraznění významu těchto hrdinů mělo mít a začasté i skutečně mělo povzbuzující vliv na ostatní.

Ve stejném duchu by se dala chápat i snaha o ocenění významných vědců, kteří se nějakým způsobem zasloužili o reputaci našeho státu.

V letech komunismu byli vyznamenáváni především představitelé spřátelených mocností, z nichž jednoznačně největším sběratelem byl Leonid Iljič Brežněv. Pod záplavou jeho metálů už nebylo možné spatřit původní barvu uniformy a tíha slavnostního saka musela být úctyhodná. Rovněž si vzpomínám, jak Gustáv Husák uděloval nejvyšší české metály kdejakému Afričanovi, jehož největší zásluhou bylo bezúplatné převzetí českého zboží či ochota umístit na svém území ruskou posádku.

Po pádu komunismu vymizely různé obskurní metály typu Řádu Klementa Gottwalda, Řád práce a jiné. Zůstalo jich jen pár, které jsou navíc poměrně přesně stratifikovány při svém udělování.

Dala se částečně chápat snaha presidenta Václava Havla, který uděloval tyto řády lidem, kteří za komunistické diktatury proletariátu trávili většinu svého života za své občanské postoje v kriminálu, v lepším případě v kotelnách. 

Letošní udělení vyznamenání bylo již provázeno značnými rozpaky. Smysl udělení ceny profesoru sociologie Janu Kellerovi, který se nijak netají svými marxistickými postoji či odměna exministru Grégrovi, bývalého ředitele Desty a ministra ve vládě stávajícího presidenta, lze jen těžko nalézt. Ve stejné skupině zůstává František Čuba, který jen díky svolení KSČ a nadstandardním možnostem přístupu k valutám proslavil své družstvo. V týmu vyznamenaných byli údajně i sponzoři strany SPOZ.

Nelze se divit, že se již našel člověk, který onen metál odmítl převzít. Pro něj nejspíše nebylo morálně únosné být odměněn stejně, jako výše uvedení jedinci. Navíc presidentské odměňování převážně svým přívržencům a sympatizantům dehonestuje tento akt jak retrospektivně, tak i do budoucna. Je docela možné, že řada skvělých lidí již nebude mít chuť být v oné pomyslné řadě vyznamenaných. 

Opravdoví hrdinové či skvělí lidé požívají vážnosti a úcty národa i bez jakéhokoliv ocenění. Vědí dobře, co vykonali a že svůj život nežili marně. Těm druhým ani nejvyšší státní vyznamenání nepomůže k zisku všeobecného uznání.