Má ještě smysl stíhat nacistické zločince?

V médiích opakovaně zazněla informace o tom, že v Německu je v současnosti stíháno asi 30 dozorců nacistického koncentračního tábora v Osvětimi. Vzhledem k věku stíhaných se nabízí mnoho otázek. 

Nejstaršímu stíhanému je 97 let, ti ostatní budou vzhledem k době, v níž sloužili jako dozorci v uvedeném táboře, rovněž věkovití. Zatímco dříve bylo nutné při podobných procesech nalézt žijící svědky, aby byl obžalovaný ze svých zločinů usvědčen, nyní německá prokuratura posunula práh rozlišení zločinů podstatně níž. Stačí, aby bylo prokázáno, že jmenovaný byl buď dozorcem v táboře či členem Einsatzkommanda. Tento posun nabízí mnoho otázek a ještě více odpovědí.

Po skončení II. sv. války bylo relativně snadné nalézat uprchlé členy gestapa, dozorce z věznic a koncentračních táborů, neboť bylo dostatek přeživších k jejich identifikaci a usvědčení. S postupující dobou a jistě i menší ochotou se k těmto zločinům vracet, klesal počet nalezených zločinců. Jelikož jich však bylo stále mnoho, vzniklo inciativou Simona Wiesenthala středisko dokumentace a pátrání po uvedených jedincích, které zaznamenalo množství úspěchů. /Patrně největším úlovkem byl Adolf Eichmann, skrývající se v Argentině, který byl nalezen a převezen do Israele, kde byl po řádném procesu popraven/.

Nynější aktivita německých soudů v této věci je nejspíše tou poslední /od konce II. sv války uplynulo 68 let, takže stíhaným bylo v době jejich meritorních činů okolo 20 let/. Pokud dojde k procesu, uvidíme před sebou většinou nemohoucí starce, na invalidních vozících, případně o holích, kteří budou mít buď účelovou či faktickou ztrátu paměti. Ze stejných  důvodů nebudou k dispozici svědkové, kteří by jednoznačně určili faktické zločiny těchto lidí.

Nabízí se několik otázek. Je samotná příslušnost k personálu dozorců v koncentračním táboře důvodem k odsouzení? Není věk stíhaných již natolik pokročilý, že přinejmenším někteří nebudou přesně chápat smysl svých činů? Nejsou ony zločiny za 68 let promlčené?

Domnívám se, že odpovědi na tyto otázky řeší historie a zákony. V Norimberském procesu byly m.j definovány zločiny, které nacistické Německo páchalo od roku 1939 do roku 1945. Jedním bodem byly zločiny proti lidskosti. Tyto činy byly správně pojmenovány jako nepromlčitelné, neboť nešlo o náhodné usmrcení jedince, ale o řízenou likvidaci národů. V koncentračních táborech sloužili zvlášť vybraní sadisté, pro něž život vězně byl naprosto zanedbatelnou položkou. Nebylo možno, aby v těchto složkách existovali jemní vybraní intelektuálové. 

Dalším důvodem, proč se domnívám, že německá prokuratura postupuje správně i po 68 letech, je poučení a možná výstraha pro současné žijící mladé lidi. Je to doklad, že pokud někdo spáchá ohavný zločin, může jej světská spravedlnost dostihnout i na konci života. Jistě nikdo nebude tyto starce odsuzovat k trestům smrti či dlouholetým žalářům. Dnes bude dostatečným zadostiučiněním, že na ně bude ukázáno a budou pojmenovány jejich zločiny a oni ponesou své stigma veřejně až do svého posledního dne.

Nezbývá než povzdech, že se to netýká našich - českých a slovenských - zločinců, kteří se chovali v českých koncentračních táborech úplně stejně. Jistě se oni dozorci v táborech na Jáchymovsku nevypařili, jsou jistě dobře zajištěni a odměněni za dlouholetou práci ve státní službě. Sadistický bachař Alois Grebeníček se 7 let nedostavoval k soudu s poukazem na svůj zdravotní stav /přitom byl natočen televizí, jak ryje na zahrádce, což soudkyni Veselé z Uherského Hradiště nestačilo jako důkaz/.  Podobných Grebeníčků je jistě mnoho a nejspíše se to o nich i ví. Česká prokuratura však považuje jejich zločiny buď za bagatelní či promlčené. Je docela možné, že současná mravní bažina může mít základ i v této historické "ztrátě" paměti.