Kultura života a „kultura“smrti

Nejvyšší íránský duchovní pogratuloval představitelům teroristů z Hamásu k vítězství nad „sionistickou entitou“.

Nejsem si zcela jist, jak lze nazvat současný stav, panující v pásmu Gaza. Pokud je to dle Alího Chameneího vítězství, byl bych zvědav, jak by popsal porážku.

Data, publikovaná zdroji Hamásu, (která se nedají ověřit nezávislými pozorovateli), uváději cca 45 tisíc obětí. Pakliže jde o vítězství, je nutné opět zvážit, je-li vítězstvím takový počet mrtvých, mezi nimiž jsou nepochybně i děti. Zdá se, že pan Chameneí (a současní i odstranění vůdcové Hamásu) propagují kulturu, v niž je smrt ne protivníka, ale vlastního obyvatelstva důvodem k oslavám vítězství. Museli vědět a nejspíše s tím i kalkulovali, že po vražedném šílenství dne 7.10.2023 v jižním Israeli bude reakce tvrdá a nekompromisní. Domnívám se, že každý jiný stát s možnostmi vojenského potenciálu jako má Israel, by po podobném útoku na své civilní obyvatelstvo „vyřešil“ problém Gaza během několika málo dní a to tak, že by zmizel natrvalo. OSN by vydala rezoluci, pár aktivistů by několik dní hladovělo a tím by vše skončilo.

Israel je však prodchnut kulturou života. Z historie víme, že za jednoho uneseného vojáka Gilada Šalita propustil ze svých věznic více jak tisíc jedinců, mezi nimiž byli zločinci, vrazi a podobné existence. Mezi tehdejšími amnestovanými byl i Jahjá Sinvár, který o pár let později připravil plán „kultury smrti“. Nešlo o vojenský střet, nešlo o útok na armádní stanoviště, policejní stanici atd. Šlo o násilný průnik do oblasti, kde se mladí neozbrojení jedinci radovali na hudebním festivalu a kde byly kibucy, jež dávaly práci lidem z Gazy. Tohoto vraždění a rabování se zúčastnili nejen vrazi z Hamásu, ale i „spořádaní občané“ z pásma Gaza. Ze zpráv z médií víme rovněž, že někteří hrdě volali mobilem svým rodičům, že právě zabili Žida. Zdá se, že i zde hrála roli „kultura smrti“.

V současné době jsme svědky handlu, kdy se unesení občané Israele, kteří přežili věznění, směňují jako na perském trhu v poměru jeden Žid za 60 Arabů. I toto číslo tak nějak vyjadřuje, nakolik si Židé cení kultury života a to na rozdíl od druhé strany. Propouštění ještě musí absolvovat ponižující rituál a snášet nadávky. Vzhled rukojmích až hrůzně připomíná jejich prarodiče, kteří přežili koncentrační tábor. Již zmíněný pan Sinvár byl v době svého věznění operován pro nádor na mozku. Měl nejspíše štěstí, že to bylo ve státě, který vyznává kulturu života nad „kulturou smrti“. Nejspíše žádný jiný stát by zatčenému zločinci takovou péči neposkytl a nechal by jej přirozenou cestou zemřít.

Jsem si jist, že pokud by někdo uspokojivě vyřešil situaci na Předním Východě, dostal by Nobelovu cenu za mír s maximálním akcentem. Zdá se však, že ani miliardy eur či dolarů nepostačují ke změně paradigmatu dominantní kultury Hamásu a občanů pásma Gaza. Svět by měl zaujmout stanovisko, že kultura života je přeci jen lepší než „kultura smrti“. Měl by přestat s bláhovými nadějemi, že podporou zničeného pásma se cokoli změní, že Hamás prozře a v této oblasti nastane mír a klid.

Golda Meirová kdysi prohlásila, že na Předním Východě nastane mír až tehdy, kdy arabská žena bude více milovat své dítě než nenávidět Israel. Jak je zřejmé, zatím se tak neděje a něco mi říká, že tomu tak ještě dlouho nebude. Do té doby bude Israel skandalizován, že se brání, bude osočován z genocidy a agrese.

A to vše jen proto, že vyznává kulturu života na rozdíl od svého okolí, kde naopak smrt jak Žida, tak i vlastních občanů, je raison d´etre existence. Vždyť – podle Chameneího – je to vždy a za každých okolností vítězství.

Odkaz

Odkaz

Odkaz