Konečně jdu s pravdou ven

Na četné dotazy o mém curruculum vitae jsem se po dlouhém váhání rozhodl provést coming out a rozptýlit všechny pochybnosti.

Již od raného mládí jsem měl rád červenou barvu. Co červenou, rudou. Měl jsem údajně dostat křestní jméno Vissarion, ale matrikářka to mým rodičům rozmluvila. Škoda.

V obecné škole jsem záhy začal svou kariéru, stal jsem se vůdcem jisker. Svým zápalem jsem strhával své spolužáky k výrobě mávátek k Prvnímu máji a pořádal jsem vědomostní kvízy o dělnicko rolnickém hnutí, aby vítězové mohli nést v první řadě transparent o budování krásných zítřků.

Den, kdy mi poprvé uvázal soudruh ředitel červený šátek a já se stal pionýrem, byl mnohem slastnější než první koitus, byť až po dosažení plnoletosti se spolužačkou na střední, která sdílela stejné ideologické hodnoty. Taky jsme vždy před kohabitací listovali v Leninově Krok vpřed, dva kroky vzad, abychom se tak nějak naladili na následující aktivitu.

Zatímco moji spolužáci listovali pornočasopisy a kouřili na WC Partyzánky (pro mladší nešlo o příslušnice odboje, ale nejlevnější cigarety na trhu), já jsem neúnavně obíhal příslušnou čtvrť mi svěřenou a kontroloval správnou výzdobu oken a počet praporků v nich. Brzy si mě všimli soudruzi z Komunistické strany a pozvali mne na jejich schůzi. Ach, jak rád na to vzpomínám. Ta napínavá hlasování, ty plnokrevné projevy mne uváděly v úžas a přesvědčení, že toto je jedině možná cesta životem.

I v rodině to bylo během mého dětství fajn. Oslovení mami a tati bylo shledáno jako buržoazní přežitek, takže jsme se oslovovali soudruhu otče, soudružko matko a soudruhu synu. Před obědem nám soudruh otec četl některou z kapitol ze spisů soudruha Lenina o bídě proletariátu, abychom si poté lépe vychutnali krmi uvědomovali si ten skvělý pokrok, že máme možnost jíst bůček, který – zatím – byl to jediné, co masně bylo je koupi.

Chtěl jsem se stát lékařem. Protože moje schopnosti udělat přijímačky nebyly na vysoké úrovni (neměl jsem na studium tolik času, protože jsem jako hlavní součást vzdělávání hltal Stalinovy, Leninovy a Gottwaldovy spisy, nehledě k nutnosti být neustále ve střehu před revanšisty, buržoazními elementy a koneckonců i zrádci ve vlastních řadách). Soudruh otec mne jednou vzal sebou za soudruhem Mamulou a Brumkem, což byli nejvýše postavení soudruzi v ostravském regionu. Dodnes cítím to blaho, kdy mne soudruh Mamula hladil po vlasech a vyptával se, kam bych chtěl jít studovat. Když jsem špitl, že na olomouckou fakultu, řekl mi, ať se nebojím. Zatímco jiní musejí dávat plné tašky stokorun, já to budu mít zadara. A – nabídl mi tykání.....mně obyčejnému svazákovi, Umí si někdo představit větší rozkoš?

Na medicínu jsem se samozřejmě dostal. I u zkoušek jsem vždy cítil, že nade mnou bdí Mamulův a Brumkův duch a tak jsem tu školu projel bez zaváhání – jak jinak, než s červeným diplomem. Žádný z profesorů se po zjištění, co jsem zač, si mne nedovolil vyhodit, dokonce někteří mi nekladli žádné otázky a uvařili mi místo toho kafe. Někteří z docentů se mně snažili uplatit, aby se stali na mou přímluvu profesory, ale já zůstal pevný v zásadách pravého komunisty. Tím jsem se stal ve svých 21 letech jako jeden z nejmladších v socialistické republice, neboť o mne nebylo žádných pochyb.

Po nástupu do práce si mne pozval soudruh primář a ihned si svěřil vedení oddělení. Tam – pravda – jsem musel často improvizovat, protože mé diagnosy nebyly zrovna nepřesnější a tak mí starší kolegové vždy losovali, kdo bude daný den stát vedle mne a radit. Měl jsem výborně našlápnuto, nebýt té zpropadné revoluce 1989. Jen pár dní po tomto osudovém a nešťastném datu mne převedli na oddělení patologie, kde jsem po nemocnici vozil ponorku /plechový kryt pro svážení zemřelých/. Nový ředitel nemocnice, který nahradil spolehlivého soudruha, si mne pozval na kobereček a označil mne za protekčního zmetka. Vůbec jsem mu nerozuměl, když mi dával výstrahu, že stačí jeden průser a letím.

Hnusné poměry, které nastaly (myslím tím stav, kdy se nad správný ideologický postoj začala upřednostňovat odbornost a schopnost léčit) mi zkazily mé nejplodnější období. Už nikoho nezajímaly má znalosti o boji s revanšisty, dokonalý přehled o závěrech jednotlivých sjezdů strany KSČ či znalosti o zemi, kde včera znamená již zítra.

Naštěstí – strana přežila. I když živoří mimo parlamentní lavice, je stále řada soudruhů a soudružek, kteří se scházejí a připravují se na návrat do vedoucích pozic, aby tak nějak korigovali vadný stav. Po nocích, kdy nesloužím na patologii, píšu stať, nazvanou Poučení z krizového vývoje po roce 1989, která se – jak pevně věřím – stane jakousi biblí všech, co touží po nastolení klidu na práci a internacionálního souručenství s Ruskem, které nyní vede spravedlivou válku a které čelí nehoráznému tlaku západních ideodiverzních centrál.

Naděje umírá poslední a já denně, předtím než ulehnu, hledím na obrázek Vladimira Uljanova nad mou postelí s prosbou o pomoc. A vím, že můj čas jistě přijde.

P.S. Tento svůj coming out píšu z vlastní vůle zejména pro pana Pavla Chmelíka, mého přítele zde na blogu a pro některé další, kteří toužili mít konečně jasno, jak je to s mým životním postojem a smýšlením.

Čest Vaší práci.