Klaus versus Svěrák

Oba dva netřeba představovat, všichni je znají. Oba dva zanechali už za svého života stopu v českých dějinách. Otázkou je, jakou.

Pan Václav Klaus, bývalý premiér a president státu, se nechal slyšet, že pan Zdeněk Svěrák „profitoval“ z komunistického režimu a že je pro něj symbolem období tzv.“normalizace“, rozuměj husákovského bezčasí.

Není to poprvé a jistě ani naposledy, co má pan Klaus nutkavou potřebu hodnotit velmi ostře ty, kteří tak nějak nekonvenují jeho vidění světa. Pamatujeme, že když byla na Slovensku zvolena presidentkou paní Zuzana Čaputová, nazval to ihned (prakticky první den jejího pontifikátu) „čaputovskou beznadějí“. Přitom před ní se na místě presidenta Slovenska vystřídaly velmi podivné figury, rovněž s bohatou komunistickou minulostí, což panu Klausovi nejspíše až tak ideologicky nevadilo. Po zvolení E. Macrona presidentem Francie si neodpustil uvést infantilní přezdívku „micron“. Nedalo by velkou práci nalézt další a další doklady jeho „nelásky“ k lidem, kteří nevyhovovali jeho vidění světa. Českému národu zůstane Klausův odkaz z posledních dní jeho úřadu na Hradě, kdy rozsáhlou amnestií vyprostil z rukou spravedlnosti řadu svých souputníků, jimž hrozily přísné tresty z éry „zhasnutí“ doby privatizace. Můžeme se jen dohadovat, kdo „profitoval“ z této jeho éry.

Po skončení jeho působení ve vysoké politice se věnuje neustálé kritice všeho, co není v jeho mysli jako jediné správné. Pan Klaus nepostřehl, že svět se od doby jeho presidentování posunul zcela jinam a že jeho názory už nikoho nezajímají. Není zván do zásadních ekonomických debat a pokud má někde ještě příležitost veřejného vystoupení, jde zpravidla o extrémistická sdružení.

Pan Zdeněk Svěrák má za sebou rovněž barvitou minulosti. Byl členem KSČ, podepsal Antichartu (což udělali prakticky všichni tehdejší členové umělecké sféry, aby nepřišli o svou milovanou práci, čest výjimkám). Můžeme to jistě označit „profitováním“, zde však šlo o zachování živnosti, protože herec, který nehraje, zpěvák, který nezpívá apod. je vlastně mrtvý. Po panu Svěrákovi však zůstane poněkud jiný odkaz, než po panu Klausovi. Tím odkazem je již prakticky znárodnělý humor cimrmanovského střihu, řada filmů, na nichž se podílel jako scénárista či autor i jeho neutuchající podpora hendikepovaným spoluobčanům v Parapli. Jen málokomu nic neřeknou hlášky z Obecné školy, Vesničky střediskové atd. Pokud by se měl jeho humor nějak specifikovat jedním slovem, pak je to laskavost. Jeho veřejné projevy a humor nikoho nenapadají, nikoho nehodnotí, nikoho nezesměšňují. Pan Svěrák neútočí a nemá potřebu se navážet do těch, kteří jeho pojetí světa nerozumějí či rozumět nechtějí.

V medicíně existuje klinická jednotka tzv.“involuční deprese“. Přichází s věkem a má tendenci se zhoršovat. Podkladem této nemoci je vědomí, co po sobě člověk po smrti zanechá.

I laik pozná, který z těchto dvou pánů jí trpí.