Je „proruský“ nadávka nebo jen neutrální označení?

Anonymita internetu umožňuje na sociálních sítích označování oponentů různou terminologií, jež je v případě z očí do očí málo pravděpodobná.

Pamatuji si z dávné minulosti blog Jaromíra Petříka, který nesl název „Zeman je proruský šváb“. Už je bohužel nedohledatelný (bloger Petřík byl pro podvody s karmou vyřazen z možnosti publikovat na blogu idnes), ale vím, že tehdy název jeho článku způsobil jeho vysokou čtenost. Bylo to samozřejmě dáno tím, že Jaromír Petřík byl znám spíše jako přívrženec ruských narativů a název svědčil, že by mohl přejít jaksi na druhou stranu barikády. Nebylo tomu tak, zůstal pevný, ale sklidil zaslouženou – a tehdy nejspíše poctivou – karmu.

Dost historie.

Kdo si najde čas a přečte si Dějiny Ruska od profesora Zubova a spol. , musí nutně dojít k jednoznačným závěrům. Rusko (podstatnou část 20. století nazvané Svaz sovětský socialistických republik) je ve své podstatně byzantskou despocií, kde jeho vládce nestojí nad zákonem, ale zcela mimo něj. Což dokládá jeho zbožštění, ať se nazývá car, generální tajemník nebo president. Tento jedinec je zcela nedotknutelný, jeho slovo je nad jakýmkoliv zákonem a vymyká se jakémukoliv náznaku toho, co zvykle nazýváme demokracií. (Rusko mělo demokracii či její embryonální fázi krátce v roce 1917, kdy byla zadušena bandou bolševiků, která jako jediný argument v diskusi považovala kus olova do hlavy). Dnešní status Ruska je jen pokračováním dějin středověku, jeho demokratickou fasádu s volbami nemůže nikdo soudný brát vážně.

Adam Michnik, přední polský historik a politický komentátor, kdysi pronesl tezi, že „posledním stadiem komunismu je imperialismus“. Věta prorocká a navýsost pravdivá. Země, kde mimo velká města panuje těžká zaostalost, bída a alkoholismus z beznaděje, je schopna vyrábět jen zbraně a vyvážet suroviny. To přesto, že Sibiř ja zásobárnou všeho, co moderní společnost potřebuje. Místo zahledění se do sebe a budování aspoň snesitelných podmínek pro vlastní obyvatele Rusko expanduje mimo svá území a po středověkém způsobu dobývá cití zemi a masakruje civilní obyvatelstvo.

I naše zem má svou zkušenost z ruské (sovětské) přítomnosti. Jak ovlivnění poválečné etapy po roce 1945, tak i rok 1968, kdy do naší země vtrhli barbaři ze stepí, pro něž byla existence splachovací toalety na úrovni jaderného reaktoru.

V současné době jsmě svědky nepokrytých výhrůžek Ruska vůči evropským zemím (v nichž paradoxně ruská věrchuška má své děti na studiích a vily u moře). Nejde jen o opilecké bláboly pana Medvěděva či stupidní kulaté stoly v televizi pod vedením pana Solovjova. Pokud ministr zahraničí Lavrov vyhrožuje „rychlým koncem Evropy“, pokud v zemích EU vybuchují sklady munice, továrny či jsou kladeny nálože na letištích, pokud ruské drony dopadají jen pár set metrů od zemí EU, je nutno tuto aktivitu považovat za potenciální válečný stav. A ty, kteří těmto aktivitám tleskají a považují je za normu, za obyčejné kolaboranty s cizí mocností.

Máme je i u nás a jsou známí. Apologeze agrese, zlehčování válečných zločinů na Ukrajině, nadbíhání ruským politikům apod. jsou jednoznačné symptomy „proruského“ chování. Pak již označení „proruský“ není neutrální označení ani nadávka. Je to závažný stav, jež by měl být posuzován pod prismatem bezpečnosti naší země a takto řešen zákonem.

Nebo bude opravdu nutné čekat, až nám dron spadne na Karlův most?