Euthanasie na scéně

Téma, které napadne každého jedince nad 60 let. Ti proto, že se ho to může celkem pravděpodobně jednou týkat.

Problém euthanasie se objevil zhruba v polovině minulého století a to výlučně v rozvinutých zemích. Medicína dokázala prodlužovat lidský život tím, že léčila a vyléčila řadu chorob, které dříve zabíjely i mladé jedince. Došlo k výraznému posunu délky života, což sebou neslo zvýšený podíl starých lidí v populaci. Vyléčení či dlouhodobé léčení zhoubné nemoci znamenalo, že se nemoc mohla časem vrátit a to u pacienta, který jí byl poznamenán a jeho životní standard byl z předchozího léčení snížen. Opakování léčby (třeba chemoterapie), již bylo provázeno daleko větším nepohodlím a pacient,  i když přežil, ztratil to, čemu se říká kvalita života.

Jsme rozvinutou zemí a téma předčasného odchodu ze života se týká tedy i nás. Někteří poslanci předkládají, zatím neúspěšně, návrhy na uzákonění institutu euthanasie jako jednu z možností ukončení života na přání nemocného.

Ostravské divadlo A. Dvořáka uvádí v této sezóně hru Bůh. Doposud zcela zdravý muž, netrpící žádnou somatickou ani duševní chorobou žádá stát, aby byl zbaven života. Jako důvod uvádí, že pro něj po smrti jeho manželky na rakovinu mozku ztratil jakýkoliv smysl. Má sice dva dospělé syny a vnoučata, avšak nikdo mu nemůže nahradi jeho vztah se zemřelou. Hra je inscenována jako veřejný proces, kdy se k meritu vyjadřuje jak sám žádající a jeho obhájce, tak i zástupce státu a poté znalci – právník, lékař a teolog.

Divácí jsou vtaženi do děje a zjišťují, že každý, kdo mluví, má částečně pravdu a částečně ji nemá Jako lékař a člověk, který se tímto tématem zabývá již docela dlouho, musím potvrdit, že jsem doposud neslyšel tak koncentrované argumenty, jež mne nutily stále přemýšlet, kdo z těch, co mluví, dokládá svá tvrzení (lhostejno zda pro či proti) nejlépe a nejobjektivněji. I teolog (ve hře biskup diecéze) má svá hluchá místa, na která nemá odpověď.

Hra nemá vítěze. Na konci inscenace však diváci mohou vytáhnout a zapnout své mobily, aby hlasovali, zda-li má muž, žádající euthanasii, onu smrtící injekci dostat či ne. Den, kdy jsem ji viděl, bylo skóre velmi vyrovnané, zhruba 20 hlasů bylo více u bodu „má dostat.“

Co bych jako divák a možná i trochu znalec inscenaci vytkl, bylo opomenutí závažného důvodu, proč drtivá většina lékařů u nás euthanasii odmítá. A tím je možnost zneužití.

V Holandsku v roce 1991 byla ustanovena tzv. Remmelinkova komise, která měla prozkoumat všechna úmrtí z tohoto roku. Komise dospěla k závěru, že ze 128 786 úmrtí za tento rok byla provedena euthanasie u 1,8% zemřelých, 0,3% zemřelo cestou asistované sebevraždy a u 0,8% /zhruba 1000 lidí/ nebylo možné doložit specifickou žádost o ukončení života. 

Zastavme se u poslední skupiny 1000 lidí. Jejich smrt byla provedena „without explicit request“ /bez specifické žádosti/. Byli to většinou pacienti, kteří nebyli schopni artikulovat, ale byli živí. Tito lidé byli zbaveni života, protože se lékař domníval a poté rozhodl, že jejich život již není hoden dalšího pokračování.

Dle posledních dat se okruh těch, kteří odcházejí ze života buď přímo euthanasií (nemocný si jed aplikuje sám) nebo asistovanou sebevraždou (smrtící injekci podává lékař) rozšiřuje i na nezletilé. Původně přísná kritéria euthanasie se – jak uvedeno výše – až tak dodržovat nemusí. Kam se to může dostat třeba za 20 let, není složité si domýšlet.

Sdělím zde dvě osobní zkušenosti. Můj přítel a vážený kolega profesor Jan Roth jednou pronesl při přednášce zajímavou myšlenku. Hovořil tehdy o Huntingtonově nemoci (velmi kruté degenerativní onemocnění, končící smrtí). Řekl, že nepochybně každého lékaře při pohledu na člověka, trpícího touto nemocí, napadne cosi o euthanasii. A současně každý lékař si musí vzápětí uvědomit, že toto není cesta, kterou se vydat, protože by to znamenalo jeho osobní profesní prohru.

Jako mladý lékař jsem v nemocnici pečoval o jedince v posledním stadiu amyotrofické laterální sklerosy (opět děsivá nemoc, končící smrtí – trpěl jí třeba pan S. Gross, bývalý předseda vlády ČR). Jednou jsem vstoupil do jeho pokoje přesně v okamžiku, kdy dostal embolii plic. Pro laiky – člověk se zaživa při plném vědomí dusí a zemře. Přiznávám, že jsem cca 10 vteřin rozvažoval, jestli mám provést to, co mi velmí povinnost, nebo tiše zavřít dveře, počkat dvě minuty a konstatovat smrt. Udělal jsem to první, pacient přežil. Druhý den mi děkoval se slzami v očích. (žil ještě asi dva měsíce).

Zpět k inscenaci. Jde nepochybně o výborný umělecký počin, který nenechá nikoho v klidu či nudit se. Vyprodaná představení potvrzují, že tomu tak je.

Odkaz