Euthanasie a její aspekty.

Pan Vratislav Hlubuček zveřejnil dne 29.8.2024 na serveru Neviditelný pes v souvislosti s úmrtím pana Karla Heřmánka úvahu o souvislosti jeho smrti a euthanasie. Dovolím si přinést svůj pohled na téma.

Abychom mohli o tomto vysoce citlivém tématu vůbec hovořit, je třeba přesné definice, co je a co není euthanasie, neboť mezi laiky je v určitých pojmech zmatek a neporozumění. Euthanasie JE: dobrovolné vyjádření pacienta, že chce ukončit předčasně svůj život a lékař tuto žádost aktivně vyplní. Naopak, euthanasie NENÍ aktivní vybíjení nemocných, kteří nejsou schopni vyjádřit svůj názor /dělo se masově v Německu v 30. a 40. letech 20. století/. Euthanasie NENÍ odpojení pacienta od respirátoru /chybí jeho žádost/. Euthanasie rovněž NENÍ vzájemná dohoda mezi lékařem a pacientem o nenasazení další léčby, která by neúměrně prodlužovala jeho utrpení v situaci, kdy je stav beznadějný. Euthanasií rovněž NENÍ tzv. asistovaná sebevražda, kdy lékař sice připraví zařízení se smrtící látkou, ale pacient je ten, kdo zmáčkne knoflík.

Problém euthanasie se objevil zhruba v polovině minulého století a to výlučně v rozvinutých zemích. Medicína dokázala prodlužovat lidský život tím, že léčila a vyléčila řadu chorob, které dříve zabíjely i mladé jedince. Došlo k výraznému posunu délky života, což sebou neslo zvýšený podíl starých lidí v populaci. Vyléčení či dlouhodobé léčení zhoubné nemoci znamenalo, že se nemoc mohla časem vrátit a to u pacienta, který jí byl poznamenán a jeho životní standard byl z předchozího léčení snížen. Opakování léčby (třeba chemoterapie), již bylo provázeno daleko větším nepohodlím a pacient,  i když přežil, ztratil to, čemu se říká kvalita života. 

Euthanasie se začala rozvíjet zejména v zemích Beneluxu. Zpočátku se tak dělo „divokým“ způsobem, kdy lékaři, kteří ji provedli, se sami nahlásili na policii a nebyli za tento čin potrestáni (či jen velmi formálně). Proto byla ustanovena tzv. Rotterdamská kritéria, kde v 5 bodech byla stanovena přesná pravidla:

1. Pacient musí být kompetentní a žádost musí být dobrovolná a úmyslná

2. Pacientova žádost musí být dobře uvážená, jasná a opakovaná

3. Pacient musí nesnesitelně trpět (ne nutně fysicky) a euthanasie musí být poslední možností. Jiné možnosti ulehčení byly již vyzkoušeny a ukázaly se jako neefektivní

4. Euthanasii musí provést jedině lékař

5. Lékař musí vše konsultovat s jiným kolegou, který má ohledně euthanasie zkušenosti.

V Holandsku v roce 1991 byla ustanovena tzv. Remmelinkova komise, která měla prozkoumat všechna úmrtí z tohoto roku. Komise dospěla k závěru, že ze 128 786 úmrtí za tento rok byla provedena euthanasie u 1,8% zemřelých, 0,3% zemřelo cestou asistované sebevraždy a u 0,8% /zhruba 1000 lidí/ nebylo možné doložit specifickou žádost o ukončení života. 

Zastavme se u poslední skupiny 1000 lidí. Jejich smrt byla provedena „without explicit request“ /bez specifické žádosti/. Byli to většinou pacienti, kteří nebyli schopni artikulovat, ale byli živí. Tito lidé byli zbaveni života, protože se lékař domníval a poté rozhodl, že jejich život již není hoden dalšího pokračování. Kdo dal lékařům v Holandsku právo takto rozhodnout? Kdo jim dal onu moc nad životem a smrtí člověka? Potřebujeme další doklady o existenci „kluzkého svahu“, tedy situace, kdy poprvé lékař provede euthanasii mimo uvedená kritéria? Poprvé to nejspíše problém je, podruhé menší, podesáté jde o rutinu. 

Carl Gustav Jung napsal významnou větu: „Člověk ví, nebo si spíše myslí, že ví, jak je to s druhým a co je mu ku prospěchu.To ani tak nesouvisí se suverénním opomíjením druhého jako s tichým předpokladem, že všichni jsou stejní“. 

Země Beneluxu ušly od od té doby kus cesty: Života jsou zbavování lidé, bez výše uvedené specifické žádosti, život ukončují ti, kteří se cítí „unaveni životem“ (tedy somaticky zdrávi), o euthanasii mohou požádat již i nezletilé děti (zde se souhlasem rodičů).

Jaké jsou nejčastější důvody zastánců euthanasie? Krátce shrnuto: strach z dlouhého umírání, strach z příliš dlouhého života, strach z degradace lidské osobnosti vlivem nemoci, strach z úplné závislosti na jiných, strach ze ztráty kontroly nad sebou a v neposlední řadě i strach, že se jedinec stane zátěží finanční, psychickou i sociální.

Trochu to rozvedeme: Život je mým majetkem. Pokud již nejsem schopen se z něj těšit, mám právo ho ukončit. Dnešní doba, která preferuje hedonismus, k tomu v podstatě vyzývá. Život již není brán jako cesta od zrození, přes radosti a strasti ke konečné rekapitulaci na smrtelné posteli a poslední tah štětcem na obrazu svého života, ale jako směs navzájem nenavazujících a vyhledávaných požitků. Pokud se ony požitky nedostavují, pokud onen stroj s názvem život začne jevit poruchy, je třeba jej odstavit. . 

Jaké jsou naopak argumenty proti euthanasii? Je to již výše zmíněný postoj k životu. 2/3 až 3/4 holandských pacientů  žádají o provedení euthanasie nikoli z důvodů fysického strádání (to moderní medicína umí řešit), ale z důvodů útrap emocionálních, sociálních a spirituálních. Pacient se cítí opuštěn, protože jeho partner je třeba po smrti, jeho děti a vnuci jej nenavštěvují, neboť obraz starého nemohoucího člověka přece do „happy“ života nepatří. Euthanasie vysílá do společnosti nesprávný signál o smyslu lidského bytí. Je to ten výše uvedený porouchaný stroj. Nikdy však  nebude jen soukromou záležitostí nemocného a lékaře. Její instituonalizace zavádí do praxe poznání, že cena lidského života spočívá v jeho výkonnosti, úspěšnosti. Zcela pomíjí, že lidský život může mít různou podobu, tedy i tu, kterou většinová společnost považuje za méněhodnotnou. Po zkušenostech z Beneluxu není daleko představa, že starým lidem může být podsouváno, že jejich léčba je drahá (což je pravda), že tyto peníze mohou být použity „perspektivněji“. Že třeba jejich byt či dům, v kterém prožili svůj život by přece lépe užili mladí s dětmi. Může to dospět i tak daleko, že třeba 90letý zdravý člověku bude muset obhajovat své právo na život. Že je to nesmysl? To si mysleli i nemocní v Německu (tedy vysoce vyspělém národě), a přesto byli násilně usmrcováni třeba epileptici. 

Euthanasii by měl provádět lékař. Ať si každý sám pro sebe odpoví, co si v skrytu duše bude myslet o někom, kdo se bude starat mnoho let o vašeho nemocného rodiče a poté - samozřejmě za splnění všech kautel - mu vstříkne do žíly smrtící látku. Bude vaše důvěra v tohoto lékaře stále neotřesitelná? A proč by měl tuto činnost provádět lékař? Poměrně zásadním argumentem je to, že je  rozdíl, jestli zabíjí lékař nebo nemoc.

Nemocný člověk v rodinném kruhu nemusí vždy znamenat jen nutnou zátěž. Je zajímavé, že v rodině, kde je třeba vážně nemocné dítě a sourozenec, panuje k věci zcela odlišný postoj, než tam, kde jsou všichni zdrávi. Ti zdraví se z péče o nemocného naučí vnímat život daleko komplexněji, tedy nejen jako povrchní bazar příjemností, ale i vědomí, že existuje cosi, co je zcela odlišné, přejímají část utrpení svého bližního a nepochybně duševně rostou. 

V naší republice díky MUDr. Svatošové existuje stále sílící hospicové hnutí, tedy zřizování institucí, kde člověk, o kterého se rodina z různých důvodů nemůže starat, je subjektem péče, zajišťující důstojné podmínky konce života, dostačující léčbu proti bolesti. Vzhledem k tomu, že cca 75% našich občanů umírá ve státních zařízeních a současně 80% si to nepřeje a chce zemřít doma, jsou hospice s možností celodenní přítomnosti člena rodiny solidním argumentem, proč nepovažovat euthanasii za „dobrou smrt“, tedy násilný způsob ukončení lidského života. 

Sdělím zde dvě osobní zkušenosti. Můj přítel a vážený kolega profesor Jan Roth jednou pronesl při přednášce zajímavou myšlenku. Hovořil tehdy o Huntingtonově nemoci (velmi kruté degenerativní onemocnění, končící smrtí). Řekl, že nepochybně každého lékaře při pohledu na člověka, trpícího touto nemocí, napadne cosi o euthanasii. A současně každý lékař si musí vzápětí uvědomit, že toto není cesta, kterou se vydat, protože by to znamenalo jeho osobní profesní prohru.

Jako mladý lékař jsem v nemocnici pečoval o jedince v posledním stadiu amyotrofické laterální sklerosy (opět děsivá nemoc, končící smrtí – trpěl jí třeba pan S. Gross, bývalý předseda vlády ČR). Jednou jsem vstoupil do jeho pokoje přesně v okamžiku, kdy dostal embolii plic. Pro laiky – člověk se zaživa při plném vědomí dusí a zemře. Přiznávám, že jsem cca 10 vteřin rozvažoval, jestli mám provést to, co mi velmí povinnost, nebo tiše zavřít dveře, počkat dvě minuty a konstatovat smrt. Udělal jsem to první, pacient přežil. Druhý den mi děkoval se slzami v očích. (žil ještě asi dva měsíce).

Úplně na závěr: Čeští lékaři jsou v drtivé většině proti jakýmkoliv zákonům, které by legalizovaly euthanasii, což opakovaně potvrdila Česká lékařská komora a prestižní konference v Praze. V současnosti je provedení euthanasie trestným činem vraždy. České zdravotnictví se potýká s celou řadou problémů. Zavedení zákona o euthanasii přinese jistě mnohé další, které budou pro českou populaci závažnější. 

Použité prameny: 

Helena Haškovcová: Lékařská etika, Galén, rok vydání 2002

Ptáček-Bartůněk: Euthanasie - pro a proti, Grada, rok vydání 2012

Marek Vácha: Místo, na kterém stojíš, je posvátná země, Cesta, rok vydání 2012