Jsem hloupej a nepochopil jsem....jak mohl v roce 1985 přemýšlet o filmu Pianista?

Tzv. ,,Básnická licence" s malou tvůrčí chybičkou

Také jsem to zažila. Hned po příjezdu bratrské pomoci za námi přišli z francouzské ambasády, ať se sbalíme a odjedeme, že nám pomohou. Otec odmítl, že zůstane a mamince i nám dětem řekl ať se každý rozhodneme sám. Zůstali jsme všichni.

Pak jsem ještě v létě byla ve Francii a měla poslední možnost. Vrátila jsem se.

Pak už mě nikdy nikam nepustili a v osmdesátých letech jsem měla i dosti velké obtíže při své práci. Přežili jsme to a dočkali jsme se. Je to skvělé.

Nebylo by to špatné, ale ta bota s filmem Pianista je fakt dost hloupá. Ten film je z roku 2002! Ale jinak ok, já sám jsem utekl v roce 1983 z Jugoslavie do Rakouska. Ten pocit, když jsem se vynořil z tunelu pod Karavankami v Korutanech byl neposatelny...

Moudrých aby pohledal, naivních na každém rohu pytel.

A jel tedy na tu dovolenou na Kubě, aniž by zůstal cestou v té Kanadě?

Podle mého výborné, Tome!

(A trochu mi to připomnělo obdobné dilema mé, z téhož období. Akorát já měl rozhodování jednodušší o to, že anglicky jsem neuměl... )

Čtivě a výstižně popsané dilema, které řešili, jak zmíněno níže, mnozí z nás, mnohé rodiny. S vědomím toho, že to bude nadlouho, ne-li navždy. Někteří se tím zabývali paradoxně intenzivněji po revoluci než před ní... Je to jedno z klíčových témat naší generace, která zažila oba režimy. Já jsem tehdy, v 80. letech, zvolil variantu zůstat, můj bratr odejít. A tato dělící čára je patrná v celé naší širší rodině, širším příbuzenstvu.---Děkuji za inspirativní námět.

Pane Stejskale, tehdy jste zvolil variantu zůstat. Myslím, že to bylo moudré rozhodnutí. Tím nechci říci, že mého rozhodnutí odejít lituji. Vůbec ne. Ale kdysi mi můj švagr napsal..'jak můžeš něco vybojovat a zároven ̈se vyhýbat těžkostem??' Jenomže tehdy jsem na nějaké vybojování něčeho vůbec nemyslel. Chtěl jsem žít ve svobodné zemi. Kanada mi dala svobodu, nezažil jsem jediný moment nějaké diskriminace, ve všem mi (a mé ženě) Kanada vyšla vstříc, našel jsem si práci třetí den po příletu jako nástrojař v jednom malém strojírenském podniku v Calgary,(pomohla mi poměrně dobrá znalost angličtiny, v roce 1967 jsem si v Praze v jazykovce usělal státnici) pak se nám narodily dvě dcerky, z nichž jedna už je babičkou a tak tu máme naši širší rodinu v počru 18 lidí. Je to nádhera, když se všichni sejdeme. Nemohu tvrdit, že jsem v Kanadě št'astnější, než bych byl ve vlasti, ale tu volnost a svobodu bych tam 'doma' nikdy neměl. Procestovali jsme půl světa (což bych dnes už mohl i z Česka) pracoval jsem později jako technik - konstruktér v oboru dobývání ropy a později v dřevařském průmyslu a dnes jsem spokojený důchodce a hraju si s pravnoučaty.

Nakonec chci ještě zmínit jeden veršík z písničky, kterou mi už zminovaný švakr napsal....'toulejte se celým světem, štěstí nikde nenajdete...to se jenom v srdci rodí, když tam Bůh zlaté zrnko vhodí...

Tome, tohle dilema řešili mnozí z nás.

Nevěděl, potom slyšel piáno a věděl.

Zkusil jsem dvakrát a tímto se čtením pokusů autora o povídky končím.

Čekal bych spíše další dílo s názvem ,,Víte, co je dnes za den? Nevíte. Dobře." Tedy cosi o pádu ,,jedné zdi".

Skvělé, moc dobře napsané.

Vzpomněl jsem si přitom také na krásné a silné příběhy několika z dávných přátel, kteří emigrovali.