Někdy stačí si přečíst tady diskuzi, aby člověk viděl kolik v nás je latentního zla.

Vašek

U klávesnice bývá často primitivizmus ,,až na prvním místě".

Dobře napsáno. Člověk by řekl, že s přibývajícím věkem by měl člověk směřovat spíše k dobru, ale s tím dobrem a zlem je to podobně, jako s hlupáky (jak to formuloval Werich, že "z mladého hlupáka se stane starý hlupák"). Kdo byl celý život závistivý, nepřející a nenávistný, na stará kolena se většinou nezmění.

Člověk je podle mých zkušeností plně determinován. (Vím, že je to v rozporu s církevním a justičním chápání!) Pokud se mám změnit k lepšímu s věkem, musím pochopit, že jak se chovám já k ostatním, tak se ostatní chovají ke mně.

Místní čtenáři možná neznají mnou zmíněné publikace, které člověku mnohé osvětlí. Lidská bytost je živočich jako každý jiný, je ale nadána rozumem, který má schopnost vývoje. Právě narozený člověk jedná zcela pudově a postupně se výchovou vyvíjí. Jsou známy případy, kdy bylo dítě vychováno zvířetem a obdobně se tak chová.

To , co zmiňuje níže pan Jiroudek není motivace, jak se domnívá. Jde o přirozené a vrozené živočišné pudy. Oba mnou zmínění autoři, každý úplně jinak a z jiného pohledu přemýšlejí a snaží se najít způsoby, jak tyto základní pocity přemáhat a dostat se tak na jinou úroveň než nepřemýšlející živočich. To je podmíněno výchovou a všeobecným společenským prostředím.

Vámi zmínění autoři o tom píší. Ovšem lidi tím nezmění. Ani ty, kteří se na ně odvolávají Ono ani ,,desatero", ač se na něj leckdo odvolává, že

Skvělý text. A je v něm několik velkých, podstatných témat. Ano, výšiny i propasti dobro a zlo jsou v každém z nás. Ani násilí a válek se sami jako lidstvo jen tak snadno nezbavíme. Velmi souzním s náhledem, že snahy vytvořit ráj na zemi jsou cestou do pekel.

Pohádky upozorňují na jeden paradox. Často se v nich objevuje rozcestí, hrdina si musí vybrat jednu z cest. Přitom cesta, která vypadá jako fajn, je pohodlná a široká je ve skutečnosti ta špatná, klamná. Zatímco cestou k dobru je ta úzká, namáhavá, trnitá, přinášející všelijaké překážky, člověk si na ní takzvaně musí udělat sám na sobě určité násilí, něco si odříci, něco obětovat, vydat enormní síly na překonání překážek.

A podstatným na tom je vztah. Zmíněné pohádkové cesty, pohodlná a trnitá, nejsou osamělým cvičením jedince kvůli jakémusi vlastnímu sebezdokonalení. Smyslem podstoupených námah je vztah (třeba láska k rodičům, nebo láska k princezně, nebo záchrana přítele, atd.)

Viz novozákonní věta: "Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položil život za své bratry".

Zasloužená karma

Zajímá mě také základní pozitivistický pohled na člověka a společnost. V diskusi je vidět velmi podnětné příspěvky o výchově a formaci k dobru. Je potřebné mít viditelně stanovenou základní normu. V biblických příbězích má Desatero vztah jak k celku (je to zákon a soubor norem pro společenství), tak i k jednotlivci, k jeho vědomí a svědomí. Je to jako maják.

I přes vědomí, že v člověku je stále přítomné dobro i zlo (a zlo nejda vykořenit, prostě k člověku patří), nelze vzdát úsilí o stálou kultivaci jak vlastního nitra, tak i celku.

Mezi významné preventivní a formativní prvky ve společnosti a ve vztahu k chování jednotlivců, mezi nástroje, jimiž lze čelit špatnostem, patří zákony - soubor právních norem, včetně hrozby postihu v případech jeho porušení. Což de facto znamená mít k dispozici také represi, nástroj vynucení, tedy uplatnění určité míry násilí a omezení svobody. Je to nevyhnutelný paradox svobodné společnosti. Tím více je ale potřebné striktní zachování zákonnosti při každém užití represe či donucování. Zároveň platí, že čím kultivovanější je povědomí celé společnosti, čím pevněji jsou v ní zakořeněny základní zvyklosti, tím větší bezpečí v ní vládne a na druhé straně je tím menší potřeba využívat represivní nástroje.

Ano, jak píšete v nadpise: Dobro a zlo je v každém člověku. Metaforicky řečeno, každý z nás má v sobě vlka i beránka zároveň. Záleží však na tom, koho z nich kdo v sobě krmí - zda onoho vlka, nebo beránka. To pak není těžké rozeznat, alespoň ne pro člověka, který je schopen vnímat více než jenom povrch, a tudíž poznat, s kým má tu čest.

To, že někdo (uvádíte např. Mengeleho a Himmlera) je část svého života tzv. dobrý (resp se tak alespon jeví), neznamená, že v něm dobro skutečně dominuje. Jaký opravdu ten jedinec JE, se pozná v dalších fázích jeho života, hlavně pak v krizových situacích nebo v tom, čeho je schopen, když jde např. o moc nebo kariéru. Oba Vámi zmínění (a zdaleka nejen ti, ale celá paleta bezejmenných lidí!) jsou toho názorným příkladem.

Platí to i opačně: kdo jednou koná zlo nebo mu ochotně slouží a pak "náhle prozře" a chce působit jako beránek, zrovna tak NENÍ dobrým člověkem. Jeho chování (stejně tak jako těch předchozích) se mění v závislosti na okolnostech, tedy vždy podle toho, jak mu to samotnému momentálně vyhovuje, což logicky nemá s dobrem v jeho srdci opravdu nic společného. V obou případech nejde o nic jiného než o prospěchářství, ať o stojí cokoli.

Shrnutí: To, zda je člověk bytostně dobrý nebo zlý, je konzistentní, stálý fakt, závislý výhradně na jeho charakteru - a ten se, jak je známo, nemění.

Z toho plyne závěr, že výchova nemá smysl, charakter je daný a neměnný, takže nelze, než nechat věcem volný průběh. Člověk nemůže změnit svou podstatu, tudíž nemůže ano prozřít nebo něco pochopit.

Pak ovšem nikdo za své činy není odpovědný a nelze ho trestat, protože je to v něm "jako v té koze."

Na toto téma píše Konrad Lorenz ve své knize Takzvané zlo a V. E. Frankl Člověk hledá smysl. Je to poučné čtení a hodně pomůže se zorientovat.

Orientace není složitá. Jde o ,,motivace". Majetek, moc, sex. Kdo nemá skrupule, jde po moci. Pak není problém i ony další dvě realizovat

Velmi pěkný článek. Dobré klasické vzdělání, literatura, výchova

a životní zkušenost to jsou určité preventivní prvky, které by mohly potlačit zlo v nás. Tolerantní lidé asi měli většinou tolerantní

rodiče, výchova je asi nejdůležitější.

Jeden z mála, který zjevně chápe, jak to s námi vlastně je.

Nesmí se zapomínat na to, co tyto dva ,,protipóly" pod ,,jednou střechou" vede k tomu, aby jeden z nich ,,vynikl". Historik v pořadu na ČT o ,,hradčanském domečku" až lapidárně odpověděl redaktorovi na otázku, co to bylo za lidi, kteří se tam ,,etablovali", takto: ,,kdyby nás u tohoto stolu sedělo deset, nejméně za devět bych nedal ruku do ohně, jak by se chovali, kdyby měli takovou moc, jakou tehdy měli oni!" Reakcí na tuto odpověd bylo toliko rozpačité mlčení.