Dnes je prima den

I když není venku kdovíjak, není třeba jít roztočit soustruh do dílny, člověk si může poležet a pak si uvařit dobré kafe a vzpomínat.

Pro mne se před 35 lety změnil svět. Nesnášel jsem blbce, kteří mne nutili někam chodit a něco poslouchat. Nesnášel jsem televizní zprávy, kde jsme byli neustále ujišťováni, jak se máme dobře a jak všechno bude v pověstném brzku, které ne a ne jaksi dorazit. Nesnášel jsem „dobrovolné“ soboty v rámci jakýchsi akcí, kde člověk nafasoval hrábě nebo lopatu a pod dohledem domovního důvěrníka (jaký to hezký oxymoron) hrabal trávník před koldomem či uklízel binec po těch, kteří v rámci komunálních služeb nechalo po sobě chlív. Nesnášel jsem, když jsem nemohl sehnat knihy autorů, které jsem chtěl číst. Nesnášel jsem, když před chrámem v neděli postávali dva pánové, kteří kvízovali každého, kdo tam vstoupil. Nesnášel jsem kádrové oddělení v nemocnici, kam jsem se musel tu a tam dostavit k doplnění jakési mojí „osobní složky“. Nesnášel jsem pohled na dráty, když jsem byl se svou novomanželkou na Dyji u Vranova a krásný kraj byl poskvrněn „špaky“ a ostnatými zábranami, které znemožnily jít tam, kam člověk chtěl. Nesnášel jsem, když jsem musel dávat pozor na to, co a před kým říkám.

A pak to přišlo.

Těch několik týdnů si budu pamatovat do mých posledních dní. Všechno dostalo rychlý spád. Informace, že se v Praze cosi stalo, zpočátku nikdo v Ostravě nic nevěděl. Pak první demonstrace na Masarykově náměstí (tehdy ještě Lidových milicí). Bylo nás tam necelá stovka a okolo nás stáli nasupení dělníci spolu s typickými pány, kteří nám chtěli rozbít hubu. Každý den večer cesta tramvají ze sídliště na náměstí, kde bylo den ode dne více lidí, ti nasraní dělníci už řídli (typičtí pánové nikoli), objevovaly se vlajky a řečnici z okna nad lékárnou byli čím dál více ostřejší. Potom generální stávka (v nemocnici trvala hodinu, ředitel si mne v tu dobu předvolal k sobě, což jsem odmítl s odůvodněním, že na něj nemám čas, když stávkuji).

A nakonec den, kdy byl pan Václav Havel zvolen presidentem (ten úžasný paradox, že pro něj zvedli ruku všichni ti, co tam byli ještě z dob Národní fronty) a on šel s krátkými nohavicemi po hradčanském náměstí. Celé oddělení – lékaři, sestry, pacienti – sedělo u malé televize ve společenské místnosti a všichni byli šťastni, že ta čerň definitivně odplouvá do zapomění.

Je co slavit. Ta noční můra, ta beznaděj, to tupé blbství, tohle všechno je pryč. Můžeme nadávat na dnešní poměry, můžeme křičet nahlas cenzura, ale máme svobodu to dělat, což dříve nebylo.

Dnes otevřu láhev Chateau Margaux a večer se budu dívat na Den paměti národa z Národního divadla, kde budou opět lidé, před kterými je nutné se uklonit a smeknout, protože oni byli tím kvasem, který všechno to popsané po listopadu 1989 přinejmenším silně ovlivnil. A tak nějak virtuálně, na dálku si s nimi připít.