Čtyři roky

Relativita času může mít dvě různé odpovědi. Může to být krátké období v lidském životě. Nebo taky neskutečně dlouhý úsek.

Krátce poté, co president Ruské federace zahájil „speciální vojenskou operaci“ (jen připomínám, že použít tehdy na území Ruska slovo válka v souvislosti s vpádem na svrchované území jiného státu koštovalo 5 let v temnici) vystoupil tehdy bard české kultury pan Jiří Suchý z výzvou „zkusme bejt stateční“. Za svá slova sklidil začasté posměch, ale ukazuje se čím dál víc, že to byla slova prorocká.

Odkaz

Původní předpoklad rychlého „konečného řešení“ vzal rychle za své, protože Ukrajina se začala bránit. Nedošlo k obvyklému scénáři, tak dobře známému i v naší historii, kdy je obsazeno hlavní město, dosavadní vláda je „obměněna“ ochotnými přisluhovači (které najdeme v každém národě na světě), obyvatelstvo pochopí novou realitu a ohne hřbet. Máme v tomto oboru bohaté zkušenosti.

Možná i toto je důvod přinejmenším u některých protivného svědění, že se kdosi chová jinak než podle našeho mustru a proto je potřebné se vůči němu vymezovat a nacházet v jeho chování tolik potřebné hnidy, které v důsledku snižují hodnotu bránícího se a tak trochu se přibližují našemu pojetí. Velmi záhy se u nás objevila řada relativizátorů, kteří nacházeli prvky ospravedlnění destrukce Ukrajiny středověkými nájezdníky, kteří ne nepodobni mongolským hordám vraždí vše živé a ničí vše, co jim stojí v cestě.

Bývalý president Václav Klaus zpochybňoval ještě několik dní po zahájení invaze, že o ni vůbec jde. Rozkládající se mrtvá těla na uliciích v Buči považoval za herce. Jiří Paroubek napsal článek s názvem Dobrý stratég Surovikin s odkazem na bezohledného ruského oficíra, který se osvědčil v dobývání cizího prostoru. Jsem si jist, že každý čtenář najde řadu dalších příkladů quislingovského přístupu veřejně známých osob naší společnosti.

Odkaz

Na opačném pólu pomyslného bojiště je – naštěstí – řada bezejmenných, kteří nemají potřebu halasných proklamací. Iniciativa „dárek pro Putina“, řada sbírek na generátory, jež nahrazují dodávky energie po ruském „boji s nacismem“, aktivita Člověka v tísni a desítky či možná stovky dalších, o nichž se neví, ale které mají jednak materiální, ale především morální význam. Každý z nás si jistě vzpomene na toho, kdo mu přišel v úzkých na pomoc a tohoto člověka bude mít v úctě po celý svůj zbývající život.

Každý z nás, co žijeme v současné době v dostatku (či lépe v přebytku), se může uvnitř sebe rozhodnout. Je docela možné, že leckterým už to všechno leze na nervy a nechápe, proč tedy Ukrajina nedá ruskému carovi co chce a bude klid. Že ho to vlastně vůbec nezajíimá, protože mnohem lepší je plný vozík jídla z Kauflandu a finále hokeje na olympiádě. Pak jsou tací, kteří připravují sbírky pro potřebné, sbírají peníze na to, aby lidé na východ od nás přežili další zimu a mohli čelit čemusi, co do Evropy nepatří a nikdy nejspíše nebude. Tito lidé mají jednu vlastnost, která je odlišuje od těch prvně jmenovaných. Tou vlastností je soucit a empatie.

Máme každý z nás na výběr, co předáme svým potomkům. Můžeme jim odkázat dům, nějaké to konto či fungující podnik. Což jistě není špatné. Můžeme jim však předat i to, že je v lidském životě cosi důležitější, než zmíněné nemovitosti či milión. To, že být člověkem s podanou rukou ku pomoci, je přeci jen trochu více. Protože to první nám může kdosi vzít, rozbít, zničit.

To druhé nikdy a nikdo.