Co chtěj reformovat?

Památná věta, pronesená Jiřím Kodetem ve filmu Pelíšky, snad nejlépe charakterizuje tzv. obrodný proces v roce 1968, který byl v rámci brežněvovy doktríny logicky zničen.

Je to už 45 let, kdy se jednoznačně prokázalo, že komunismus je jen jeden, rigidní, nereformovatelný, že jde o společenský systém, jenž může existovat pouze v podmínkách informační bariéry, v režimu železné opony okolo území kde vládne a jedině v absenci politické opozice. 

Komunismus je založen na několika axiomech, mimo jiné třídním boji a třídní nenávisti. Komunisté rozdělili společnost na ty, kteří mu ochotně slouží a na nepřátele, které je nutno eliminovat či v lepším případě vymezit do úzkých mantinelů, které jsou stranou kontrolovány. I tito nepřátelé režimu však byli donuceni s ním"souhlasit" ať už v podobě manifestačních akcí, 100% účasti při volbě jediného vybraného soudruha nebo aspoň absencí jakékoli kritiky. Komunistický režim společnost ovládá od kolébky až po pohřeb a nenechává možnost jakéhokoliv veřejného svobodného projevu. Komunisté určovali, kdo bude co dělat, co bude studovat, co si jedinec může přečíst, kam bude jezdit na dovolenou či jaká bude pozice daného člověka v práci.

Komunistická strana se nikdy s nikým nedělila o svou moc. Pokud byla v systému více stran, vždy jen přechodně a z donucení. Demokracie komunistům nic neříká, jde pro ně pouze o vyprázdněný pojem, kterému nerozumí či nechtějí rozumět. Principem komunismu, jak jsem již uvedl, je třídní boj, který místo soutěže o myšlenku preferuje vězení či fyzickou likvidaci. Raison d´etre komunismu je stálý boj /buď s třídním nepřítelem, nepřítelem ve vlastních řadách, případně aspoň boj o zrno/. 

Pokus o reformu, který na jaře 1968 zahájil Alexandr Dubček /jsa k tomu více méně dotlačen rozpory uvnitř komunistické strany Československa/, byl aspoň na chvíli úspěšný, protože se zdálo, že ve své podobě komunismus končí. Vznikem nových politických stran by zákonitě většina občanů v rámci historické paměti dala přednost jiným možnostem politické volby, navíc komunisté aspoň na chvíli odložili svůj rigidní slovník a tvář. Občané měli náhle možnost vidět generálního tajemníka, jdoucího s úsměvem mezi lidi na ulici bez ochranky a bez obav. Do té doby znali představitele KSČ jen z obrazovky či daleké tribuny, kde místo úsměvu byla prezentována strojená grimasa případně olizování pionýrek či soudruhů se navzájem. Alexandr Dubček byl zdánlivě jiný, během krátké doby se však nejspíše zalekl toho, co způsobil. Dostal se do kleští, z jedné strany to byla vůle občanů ČSSR ke svobodě a z druhé strany princip socialistického internacionalismu /rozuměj poroby/, uplatňovaný z Moskvy.

V kritickém okamžiku se Dubček přiklonil k tomu, v čem byl odmala vychován a čemu sloužil. Zůstal komunistou. V Moskvě podepsal okupační protokol spolu s celou delegací tehdejších "hrdinů ledna" /s čestnou výjimkou MUDr. Františka Kriegela, který jediný odolal brutálnímu nátlaku okupantů/. Po návratu domů ještě chvíli hrál s občany "betla", aby definitivně završil svou hanbu podpisem tzv."pendrekového zákona", umožňujícím sankcionovat protestující občany.

Jeho návrat do politiky v roce 1989 byl již jen trapnou episodou člověka, který nechtěl uznat svou životní chybu. Předsedou federálního shromáždění se stal jen proto, že byl Slovákem a jakýmsi vyčpělým symbolem minulosti. Svých 20 let mlčení nikdy nevysvětlil a svůj postoj v letech 1968-69 považoval za správný. 

Nedůslednost společnosti vyrovnat se s komunismem v roce 1989 zanechala v myslích našich občanů hlubokou jizvu. Ti, co byli komunisty perzekvováni, se nedomohli spravedlnosti, naopak ti, co onu nespravedlnost a mnohdy těžké trestné činy způsobili, unikli bez světského trestu. Nikdo v roce 1989 nechtěl odplatu stejným metrem, nicméně mnohým by stačilo morální odsouzení komunistického režimu jako dostačující satisfakce. Místo toho jsme byli svědky prudké změny kovaných komunistů /kteří při vyslovení slova kapitalismus dříve dostávali epileptické záchvaty/ v tzv."kapitány průmyslu", jedince, kteří jsou schopni svou ideologii pro hmotný zisk veřejně odhodit jako použitý toaletní papír. Byli jsme svědky bagatelizace jejich zločinů, skandalizace jejich obětí a mnohdy i výsměchu pevným morálním zásadám slušných lidí.

Komunismus zůstává v podstatě stále stejný. Vidíme jej ještě v původní podobě stalinského typu /Severní Korea/, lehce uvolněný /Čína/, či zatlačený do pozadí, kde čeká na svou příležitost /Česká republika/. Představa demokratického komunisty /jak se nás občas snaží balamutit média zvaním některých představitelů této strany do diskusí/ je oxymorón. Svůj volební podíl bohužel vždycky dostanou, protože vždy bude část populace naslouchat a věřit vábivým slovům o sociální spravedlnosti a ráji na zemi. Jsou to však zahozené hlasy, neboť komunistům nezáleží na občanech, ale na absolutní moci nad občany. V tomto nikdy nebudou schopni reformy, tak, jak tomu bylo u nás i v tom divném roce 1968.