Církev jako poslední odolávající

V posledních dnech - paradoxně před křesťanskýmí svátky - se na tomto blogu objevilo několik poměrně agresivních proticírkevních výpadů. 

Není zcela zřejmá časová souvislost, proč se tak děje zrovna před vánocemi, ale trend je poslední dobou jednoznačný. Náhrada majetkových křivd církvím /nesprávně označovaná jako restituce/ může být jedním z důvodů, nikoli však podstatným. V našich zemích - tradičně označovaných jako ateistických, i když jde spíše o postoj antireligiózní - má podíl i etapa komunismu. Nemožnost zcela svobodně vyznávat svou víru, pronásledování věřících a protináboženské mýcení mozků od mateřské školy až po politická školení na všech úrovních přinesly a bohužel stále nesou své ovoce.

Přesto by to vše nestačilo na jednoduché konstatování, že uvedené důvody dodávají proticírkevním výpadům svou munici. Podobný trend - méně nápadný - lze zaznamenat v celé Evropě a možná i na jiných kontinentech. Důvodem, proč se tak děje, je relativizace hodnot. Několik posledních dekád jsme svědky, že po mnoho staletí platné hodnoty se stávají bezcenným brakem, případně jsou zesměšňováni jejich zastánci, označovaní jako zpátečníci, podivíni či přímo nepřátelé.

Rodina, která byla odpradávna základní jednotkou lidské společnosti a to v kterémkoliv zřízení, se rozpadá. Poslední dobou byly v médiích zaznamenány pokusy vymazat pojem matka a otec a nahradit je pojmem rodič I a rodič II. Děti bývaly v rodinách jistotou jednak pokračování rodu a rovněž jistou zárukou péče o rodiče, kteří již nemohli pracovat. Stát takzvaně převzal péči o rodinu do svých rukou a výsledkem je zvýhodňování rozpadlých vztahů proti těm celistvým, snaha o "zrovnoprávnění" homosexuálních párů na stejnou úroveň, jako mají klasické rodiny atd. Výsledkem je, že klasická rodina, která má největší předpoklady správné výchovy s podílem mužského i ženského principu, v podstatě mizí.

Politická scéna, dřive celkem jasně daná podílem pravicových - konzervativních hodnot a levicových - více sociálně zaměřených přístupů, se dnes rozpadá na naprosto nejasné útvary, o kterých volič neví takřka vůbec nic, kde jsou názorové veletoče na denním pořádku. Slova politiků, která by měla mít jasnou formu a obsah, se zvrhávají na slovní saláty, kdy posluchač má pocit slovy Jana Wericha, "že je mu vosum".

Jedinou doposud ne relativizovanou entitou společnosti je církev. Založená před 2 tisíci lety proplouvá dobou ve své prakticky původní podobě. Je to proto, že je založena na jiných principech než lidské struktury, které mnohdy s pocitem nezničitelnosti padly během krátkého času. Je založena na několika málo pravidlech, které dávají jasné pokyny jak konat. V čele této organizace se vystřídalo množství skvělých jedinců ale i těch horších a vysloveně špatných. Mnoho činů, které církev vykonala, se posléze ukázalo jako nedobrých, církev však vždy nalezla odvahu se k nim přiznat. Kněží - "pěšáci" církve - jsou rovněž lidé z masa a kostí se svými chybami, mindráky a omezením lidského nazírání. Ve společenství věřících lidí /neboť toto je církev/ jsou lidé hodní a zlí, chytří a hloupí, veselí a smutní. 

I přes popsané nedokonalosti církev stále odolává pokušení o svou vlastní relativizaci, kdy by začala ona jednoduchá pravidla měnit. Pokud by přistoupila na světský tlak o změnu statu rodiny, přístupu k životu v otázkách manželské věrnosti, přístupu k dětem jako k největšímu možnému daru, který lidská bytost může dostat. Současná hlava církve je velkou nadějí, že hodnoty, na nichž stojí a padá církev, zůstanou ve své podstatně nezměněny a svým přístupem upozorní lidstvo, že je stále o co usilovat.