Byla Charta 77 idylickým víkendovým klubem?

Poslední týden rozvířila diskusní fóra návštěva amerického lingvisty Noama Chomskyho. Ten ve své přednášce označil normalizační éru let 1968-1989 více méně jako idylku. 

oběť "idylických časů" odporu proti totalitě profesor Jan Patočka

Pan Chomsky se označuje za levicového intelektuála a sbírá po světě akademické pocty. Olomoucká universita nejspíše nechtěla být pozadu, nicméně udělením medaile tomuto muži šlápla hodně vedle. Pan Chomsky se totiž ve svém projevu navážel do jedné etapy našich dějin, stejně jako do některých protagonistů, kteří nesli - na rozdíl od drtivé většiny národa - jařmo aspoň jakéhosi morálního odporu.

Srovnávání poměrů v zemi, kde po 40 let vládl komunismus a kde byl jakýkoliv náznak odporu tvrdě umlčován s poměry v zemích Latinské Ameriky, kde byla vedena v podstatě regulérní válka levicových bojůvek proti státu, může jen naprostý ignorant, který od svého šálku kávy čte pouze úvodníky novin a myšlení raději nechává stranou. 

Pro pana Chomskyho i pro některé jedince, kteří píší své příspěvky na Novinkách.cz nebo i na tomto blogu je třeba připomenout několik faktů.

1. Doba převzetí moci komunistickou stranou do roku 1968 znamenala pro náš národ intelektuální genocidu, neboť statisíce schopných lidí odešly do emigrace, ti co zůstali a trvali na morálních zásadach svých otců, byli zavírání a vražděni. Pro pana Chomskyho je třeba připomenout, že až na výjimky nešlo ze strany těchto lidí o ozbrojený boj, jak tomu bylo v zemích jiíž zmíněné Latinské Ameriky. Režim nenabízel žádnou alternativu, emigrace byla riskantním krokem, neboť hranice měly zcela jinou podobu než dnes. Cílem komunistického režimu bylo zlomit charakter národa. 

2. Etapa let 1968-1989 nebyla rovněž idylickou procházkou. Do jisté míry poklesla kriminalizace odpůrců režimu, kteří nedostávali již vykonstruované doživotní tresty, nicméně útlak ze strany totalitního režimu byl více sofistikovaný. Vedle eliminace intelektuálních špiček do kotelen, do pomocných prací geodézie apod. byly dětem ideových odpůrců určovány životní dráhy, po nichž nikdo zásadně netouží. Opět - pro pana Chomskyho - bylo zcela nepředstavitelné, že by se našel nějaký nezávislý soudce, který by zvrátil rozhodnutí uliční organizace KSČ o nepřipuštění nadaného mladého člověka ke studiu i přesto, že hravě složil přijímací zkoušky. 

3. Období Charty 77 bylo v uvedených letech 1968-1989 světlým bodem našich dějin, kterých jinak věru není mnoho. Jelikož neexistovala žádná politická opozice, bylo celkem logické, že se v této skupině sejdou všichni, kteří nějakým způsobem chtějí vyjádřit odpor proti režimu. Jen z tohoto důvodu se tam sešel radikální trockista Petr Uhl s pravicově smýšlejícím Emanuelem Mandlerem či intelektuály, kteří byli jaksi ve středu - kupříkladu Petr Pithart. Činnost Charty možná vypadala zvenku jako zábavná klubová činnost, kde si hoši hrají na protestující. Je třeba panu Chomskymu připomenout, že Charta 77 vůbec neplánovala svržení vládnoucí komunistické strany, nechystala puč. Jen požadovala, aby režim dodržoval ta lidská práva, k nimž se podpisem zavázal v Helsinkách president Husák. Někteří za své členství v Chartě zaplatili dlouholetým odnětím svobody a dokonce i životem /profesor Jan Patočka/.

4. Václav Havel - na rozdíl od pana Chomskyho - byl morální a vůdčí autoritou národa /ty, kteří nyní protestují chci požádat, aby si vzpomněli, jaký byl jejich postoj k Václavu Havlovi v období listopadu 1989/. Pro svůj postoj byl dlouho vězněn a málem přišel péčí bachařů o život na zápal plic. Pokud toto považuje pan Chomsky za idylické časy, pak se nejspíše bude míjet ve svých názorech s těmi, kteří onu hnusnou dobu zažili na vlastní kůži. 

V našich dějinách známe některé etapy, o nichž je radno pomlčet. Doba Charty 77, kdy se poprvé intelektuální špička národa vzmohla na koordinovaný protest proti vládnoucímu establishmentu a to i přes nezájem většiny národa a devótní shromáždění umělců v tzv. Antichartě pod nezapomenutelným vedením Jiřinou Švorcovou, byla tou dobou, na kterou můžeme být jako Češi a Slováci hrdi. Na tom nezmění nic nenávistné poznámky zklamaných lidí, kteří nepotřebují svobodu ani intelektuální tlachání pseudointelektuála Noama Chomskyho.