Andrej Babiš a jeho toxický vliv na demokracii

Demokracie je nepochybně nejlepším společenským systémem. Je však současně velmi zranitelná a snadno zneužitelná.

Nejspíše se najde jen málo lidí, kteří by při možnosti výběru společenského systému volili jiný typ zřízení, než demokracii s možností volebního ovlivnění svých životů na další období. Za dob celkem nedávno minulých bylo rozhodování omezeno na pátek nebo sobotu, kdy 99,9 % obyvatel hlasovalo pro svou šťastnou budoucnost. Tehdy se hovořilo o tzv. socialistické demokracii, což je z historického hlediska již známý oxymorón.

Andrej Babiš je jednoznačně politickým fenoménem posledních zhruba  6 let. Jeho nástup byl nepochybně umožněn jistou krizí demokracie, kdy zavedené politické strany svými skandály znechutily občany natolik, že byli hladoví po čemsi novém, co mohlo poskytnout změnu v zavedených počtech hlasů pro tradiční stranictví. Nikoho nemohlo překvapit, že i přes absenci politického programu s líbivými hesly o tom, že bude líp a že budou makat, přesvědčilo mnoho našich spoluobčanů dát hnutí ANO svůj hlas. A to i přes vědomí, že absolutní vládce má ve své minulosti temná místa, pocházející ještě z dob totality, že jeho majetek, kterým disponuje, má nejasný či spíše velmi jasný původ. 

Od doby jeho nástupu do vlády se odehrálo množství událostí, které by v jiné zemi znamenaly pro předsedu vlády či i "jen" ministra okamžitý konec v politice a to konec definitivní. 

V zavedené demokracii prostě není možné, aby trestně stíhaný jedinec zůstával na vládní pozici, novináře, kteří jsou odjakživa hlídačem demokracie, nazýval zkorumpovanou pakáží a to jen z prostého dotazu na čistotu původu jeho majetku. 

Ve standardní demokracii není možné, aby si ministr financí nebyl schopen dlouho vzpomenout na okolnosti budování a financování stavby s 50 miliónovou dotací a poté náhle prozřel, že to byly jeho děti. Navíc děti, které trpí závažnou duševní poruchou a které by opravdu starostlivý rodič do svých machinací netahal. Úklid jeho syna na Krym v době vyšetřování kauzy je již nad všechny možné představitelné kroky jakéhokoliv obyčejného rodiče (navíc natolik movitého, že by pro něj nebyl problém mu zajistit léčbu v prestižním ústavu kdekoliv na světě). To poslední jistě není trestný čin, ale nepochybně morální selhání. 

Každá demokracie stojí na třech pilířích - moci zákonodárné, moci výkonné a moci soudní. V posledních dnech jsme svědky, že po ovládnutí prvních dvou se Andrej Babiš snaží i o tu třetí, která by měla být jednoznačnou pojistkou a garantem, aby se demokracie nezvrhla v mocenský monopol. Výměna ministra spravedlnosti, který má páky na "umravnění" svých rezortních podřízených, je toho výmluvným dokladem. A to se děje v době, kdy vyšetřování jedné z neznámějších kauz se konečně po letech dostalo k státním zástupcům. Účelovost tohoto kroku musí být jasná i jeho skalním přívržencům.  

Z obrazovky slyšíme jeho slova, že "nikdy neodstoupím, pamatujte nikdy". To znamená veřejnou deklaraci, že Česká republika je jeho pašalíkem, kde prostě zůstane tak dlouho, jak jen bude chtít nebo potřebovat?  Že nic na světě, žádná mezinárodní ostuda, pořady zahraničních televizí, kde si naši spojenci povídají veřejně o tom, že Babišova firma je čerpadlem evropských dotací atd. jej nepřiměje k odstoupení? 

Náš stát se dostává do situace, kdy o všem nebude rozhodovat vítězné politické hnutí, ale jen a jen jeho lídr. V roce 2016 pan Babiš prohlásil v rozhovoru pro Financial Times doslova, že "Strana je spojena s mojí osobou. Strana jsem já". Sjezdy hnutí ANO jsou pro pozorovatele směšným divadlem, kde je vše předem jasné, kde se nediskutuje o možných variantách dalšího vývoje. Pouze se hodnotí ( a to kladně a jednohlasně), co řekl předseda Babiš. 

Jiří Mahen již v roce 1924 napsal:" Otrokům se musí imponovat. Je to lepší než rozkaz, neboť rozkaz by se jim rozležel v hlavách na pouhé gesto člověka, kdežto s veličinou, která imponuje, je česká povaha hotova. Podléhá úžasné autosugesci a pouhá obyčejná sugesce stačí, aby se z českého člověka stal organizovaný dobráček."

Demokracie má schopnost se vypořádat s podobnými jedinci, bažícími po moci. Naše novodobá historie však nemá žádnou zkušenost s tak masivním atakem na principy demokracie, jakého jsme dnes svědky. Je nepochybné, že tato zkušenost zanechá v české společnosti znatelné šrámy, které se po jeho odchodu budou hojit ještě dlouho. Je na občanech státu, aby si uvědomili, že podobní jedinci typu Andreje Babiše jsou pro demokracii prvkem toxickým, který na dlouhou dobu pokřiví dobré mravy, etiku konání a uvedou společnost do zmatku, z kterého nebude snadné vybřednout. A je úplně jedno, jak se jmenují a na které straně politického spektra stojí.