„A nesnáším Židy, abyste věděl“

Z etických i jiných důvodů nedávám nikdy na blog historky z ordinace. Dnes je to první a doufám poslední výjimka.

Na úvod je třeba uvést jisté upřesnění. Moje ordinace, v níž trávím podstatnou část svého času více jak 30 let, není sterilním prostorem s kachličkami ke stropu, s obrázky mozku a míchy s případnými patologiemi ani návody pacientům, jak se vyvarovat případných chorob. V mé ordinaci visí několik obrazů, jeden nádherný od akademického malíře, poté diplomy od ČLK a odjinud, fotografie pana Jindřicha Buxbauma a Jana Siebera s židovskými motivy, socha Krista z neleštěného bronzu od pana Gebauera a nádherná menora, kterou jsem kdysi za pakatel koupil na předvánočním trhu od začínajícího kováře.

Zásadně nikdy nezačínám vést spirituální hovory s pacienty, vždy reaguji na jejich podnět, pokud je čas a chtějí mi cosi sdělit, příipadně se zeptat na můj názor. To proto, že nemám jakékoli právo vstupu do osobní intimity nemocného, pokud on sám o to nepožádá. Totéž se týká názorů na současný stav společnosti, politiku atd.

Poslední dobou vzrůstá agrese pacientů. Stačí, když jim není vyhověno podle jejich mínění, případně když se názor, vytvořený umělou inteligencí či našprtaný z Youtube, liší od názoru lékaře. Tvrdé vyžadování vyšetření, na „který mají nárok“ a který není dle mínění lékaře indikováno, vyvolá tu a tam nevoli, končící zvýšeným hlasem, případně vulgaritami na lékaře, který má jen malé možnosti obrany.

Vzpomínáte si jistě na scénku z gynekologie, když v médiích byla zveřejněna plným jménem a místem lékařka, která vulgárně vyhazuje pacientku z ordinace. V záznamu samozřejmě chyběla ouvertura, tedy rozhovor a slova oné „napadené a ubohé“ pacientky. Jelikož jsem více jak 20 let působil v revizní komisi ČLK, tak vím, že v drtivé většině oné erupci lékaře předcházela několikaminutová provokace pacienta, který zpočátku klidný rozhovor dovedl až k rozpálení doběla a v okamžiku „bouchnutí sazí“ lékaře začal natáčet. Tím samozřejmě neomlouvám případné vulgarity z úst lékařů, uvádím jen, že i oni jsou lidé se svými problémy, často zdravotními či rodinnými.

Pacient, o němž chci psát, patřil do stejné sorty. Vyšetřen lege artis, poslán na vyšetření, které stoprocentně vyloučilo závažnou nemoc a rovněž určilo, že jeho potíže nejsou neurologické povahy, začal při další návštěvě s tím, že jsem mu neobjasnil, co mu není. Doposud jsem byl a stále jsem mínění, že pokud pacientovi sdělím, že je zdráv a že mu nehrozí nebezpečí, přijme tuto informaci s dobrým pocitem a bez toho, abychom dále rozebírali možnosti, co by bylo, kdyby tam něco bylo i když máme doloženo, že tam nic není. Onen pán se však začal poměrně agresivně dožadovat výčtu všech možných chorob, které by mohl mít se svými bizarními potížemi, zřetelně psychické povahy. Celkem 5x jsem s ním rozebral jeho stav a výsledky vyšetření, jež organickou nemoc spolehlivě vyloučily. Když opět najel na stejnou linku pošesté, vyzval jsem jej k opuštění ordinace s tím, že už nemám co dodat. Poté zazněla ona věta v úvodu blogu a následně mě poslal před cca 3 čekajícími pacienty v čekárně „do prdele“.

Pokud bych totéž udělal v obráceném gardu (na což bych měl lidsky právo), byl bych možná předmětem podobného videa, jako výše uvedená lékařka. Nedej přírodo, pokud bych se dotkl jeho etnické příslušnosti. Jistě bych měl svých pět minut slávy v nejsledovanějším kanálu v televizi. Obráceně má však pacient „právo být nespokojen“ s lékařem a jeho chováním. Média jsou plná příkoří, jimiž trpí naši nemocní a jež jsou vděčným tématem hospodských diskusí i různých investigativních pořadů. Stačí jen drobnost a lékař je vylíčen jako bezcitné monstrum, jehož nejdůležitějším denním úkonem je mít sex s prsatou sestřičkou, jak občané seznávají z rozličných přiblbých a nekonečných seriálů, zatímco trpící nemocní zahřívají hodiny tvrdou lavici v čekárně. Odkaz

Zdá se, že naše česká medicína potřebuje „západní“ infusi. Nedávno jsem dočetl knihu Timothyho Snydera Nemocná Amerika. Autor bestselerů jako Krvavé země, Tyranie, Svoboda atd, jistě si platící řádně zdravotní pojištění, málem zemřel na sepsi po špatné provedené operaci slepého střeva a bagatelitzaci jeho potíží při následné hospitalizaci. Líčení skutečných poměrů je děsivé a mělo by to být povinnou četbou pro české pacienty, kteří mají bezbřehý přístup k všemožné péči a přesto neustále reptají.

Netvrdím, že všechno je OK. Nikdy nebylo, není a nebude. Jakožto jedinec, který je v aktivní medicíně 41 let si však dovolím tvrdit, že systém zdravotní péče v České republice je ve srovnání s ostatním světem vysoce nadstandardní. Prakticky všichni mí pacienti, kteří měli nějakou zkušenost se zdravotnictvím (Dánsko, Nizozemí), mi sdělují, že naše péče je co se týče dostupnosti a kvality zcela nesrovnatelná.

I z jejich zkušenosti je jasné, že nadávky nespokojených nemocných by při dostatečné informovanosti zákonitě musely vymizet.