62. výročí Vlaku svobody

Dne 11. září 1951 projel přes česko-německou hranici vlak č. 365, který vyvezl ze střežené republiky 111 pasažérů, z nichž 35 již zůstalo v Německu. Komunistická moc již obehnala zemi ostnatým drátem a proto musel být každý pokus o emigraci originální.

Dnes je to již pozapomenutý příběh o snaze několika lidí uniknout ze zadrátované republiky do svobodného světa. Příběh, který byl především obrovskou odvahou a štěstím několika rodin, které vymyslely geniální plán společného překročení hranic. Všichni šli do akce s vědomím, že nemusí dopadnout dobře a pokud by byli chyceni, tresty by byly drakonické. Dnes se celý příběh čte jako detektivka s lehkým mrazením v zádech, neboť vše bylo skutečné, včetně smrti, která se v té době na hranicích již běžně vyskytovala.

Celý plán byl založen na faktu, že vytápění města Aš bylo prováděno parovodem z Německa. Do této již nedostupné zóny, silně střežené, jezdil čas od času vlak s uhlím, kterým byla teplárna zásobována z ČSR. Obvodní lékař z Aše MUDr.Švec si povšiml, že jediným přehozením výhybky se vlak nedostane do vlakové stanice Aš, ale že přejede do západní zóny.

Poté pro svůj plán sehnal další organizátory - výpravčího Truxu a strojvůdce Konvalinku, kteří na uvedenou akci shromáždili své rodiny. Ve vlaku cestovali přirozeně i další cestující, kteří neměli ani zdání, jaký bude cíl této cesty. Byli tam rovněž příslušníci pohraniční stráže a policie, neboť vlak na své cestě byl jen nedaleko hranic a bylo třeba bránit možnosti vyskočení pasažérů.

Vlak vyjel původně jako rychlík z Prahy, ve Františkových lázních byl zmenšen na tři vagóny a jako osobní pokračoval do Aše. Organizátoři poté museli jednak zpacifikovat topiče Kalabzu - kovaného komunistu a poté zabránit, aby kdokoli použil brzdu ve vagónu k zastavení vlaku. To provedli v prvním případě domluvou s topičem, umocněnou namířenou zbraní a jednak vypuštěním kapaliny z brzdného systému vlaku. Před Aší, kdy měl vlak zpomalovat naopak zrychlil, projel nádražím asi v 90 km rychlosti a poté po správně nastavené výhybce přejel do SRN. Zde zastavil asi 300 m za hranicemi, kde někteří příslušníci StB rychle vyskákali a utíkali zpět, po nějaké době vlak pomalu dojel do stanice Selb, kde již byli cestující přebráni americkou armádou. Nic netušící pasažéři se vrátili autobusy zpět do ČSR, 35 uprchlíků zůstalo v západní zóně.

Celý útěk měl velkou dohru. Pro svět byl dokladem, že komunistická moc své pokládá své občany za vězně, kteří nemohou opustit zemi. Navíc počet takto uniknuvších byl ojedinělý. Naopak, propaganda v ČSR udělala ze všech uprchlíků gangstery, krutě potrestala ty, kteří o útěku věděli /padl jeden doživotní trest !!/ a současně spustila další opatření, která měla zabránit podobným útěkům. Byly vytrhány ještě zbylé koleje /kupříkladu nádraží v Alžbětíně vedle Železné Rudy připomínalo těsně před rokem 1989 s vytrhanými kolejnicemi a rozpadlou budovou poměrně hezký protiklad proti vedlejší budově a upraveným nástupištím v Eisenstadt/. 

Celý příběh únosu vlaku je dnes již dávnou historií, avšak důležitou. Je třeba stále připomínat, že totalitní moc kdekoliv ve světě v prvním sledu začne omezovat své občany v jejich základních právech, k nimž patří mimo jiné i právo opustit zemi a kdykoli se do ní vrátit. Že by se to už nikdy nemohlo stát není tak úplně přesvědčivé.