55 let od "bratrské pomoci"

Stalo se tak v noci z 20. na 21. srpna roku 1968. Pokud měl ještě někdo nějakou iluzi o komunismu, té noci definitivně vzala za své.

Okupace armádami Varšavského paktu /přičemž účast zbylých 4 vedle té ze SSSR byla v podstatě komediální) svrchovaného území tzv."spřáteleného státu", byla typickým projevem komunistického smýšlení stranického aparátu z Moskvy. Ten v žádném případě nepřipouštěl nic jiného, než diktaturu tzv."proletariátu", což po rozšifrování bolševického ptydepe znamenalo stoprocentní uzurpaci moci komunisty bez ohledu na přání lidí. Představa, že by bylo možné si svobodně zvolit jiný systém, jiné zastupitele, než kteří jim byli ve frašce zvané volby nabízeni, že by se mohli bez obav vyjadřovat ke všemu co je tíží a to bez následků, byla pro ony proletáře v Kremlu naprosto nepředstavitelná.

I když jaro roku 1968 bylo ještě plně v režii komunistické strany, přece je  docházelo ke změnám i na nejvyšších postech, kdy rigidní papalášké figury, neschopné zformulovat rozvinutou větu bez gramatické chyby, byly nahrazovány jedinci, kteří začali alespoň naslouchat. I když stále platila doktrína o vůdčí roli KSČ, přece jen mohly vznikat spolky, iniciativy, byla povolena shromáždění, kde se bez trestu mohlo říci, že současný systém je špatný, že představa o dohnání a předehnání Západu je jen blábolem. Začalo se mluvit i o zločinech 50. let, kdy byly zavražděny stovky nevinných lidí a uvězněny desetitisíce. Náhle byly možné dotazy ohledně trestů zločinců, podílejících se na zrůdnostech vůči nevinným, začaly rehabilitace neprávem uvězněných a popravených.

Ona srpnová noc vše zvrátila, okupanti dali střelbou do demonstrantů, ničením památek a zatčením vlády jasně najevo, kdo tady je a bude pánem. Jednání našich v podstatě uvězněných představitelů vlády se sovětskými nájezdníky v Moskvě bylo jen jakousi trapnou snahou o legitimizaci násilí, vykonaném na dvou malých národech. Vyjma MUDr. Františka Kriegla všichni podepsali souhlas se strčením hlavy do postroje, který potáhne ideu tzv."proletářského internacionalismu" dále s práskáním biče, který bude i nadále třímat Leonid Brežněv.

Naše společnost se v osudových dnech neuvěřitelným způsobem semkla ve vzájemné a dosud nevídané solidaritě. Vyjma několika vlastizrádců, kteří předali Leonidu Brežněvovi tzv. "zvací dopis|"  (Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Bilak), byl celý národ sjednocen v idei svobody a naděje. Ta se však začala poměrně rychle drolit, mnoho lidí si začalo uvědomovat, že už není možné "zpívat s anděly a proto bude lepší výt s vlky". Národ se rozštěpil na ty, kteří pochopili Husákova slova o tom, že co je shnilé, musí odpadnout a že tedy není dobré být povadlý a na ty druhé, kteří tomuto rozdělen nechtěli rozumět a žít ve lži

Ti "shnilí" volili cestu do emigrace, na své chaty a zahrádky a někteří nuceně z universitních postů do kotelen. Politika opět začala být sprosté slovo, který slušný člověk do úst nevzal. Husákovský režim zničil na 20 dlouhých let jakékoliv naděje na změnu, zkřivil charaktery lidí, zničil kariéry schopných a naopak vyzvedl vzhůru morální spodinu. Způsobil faktickou genocidu národa - odchodem schopných mimo republiku, kteří se již do ní nikdy nevrátili a svůj talent a um věnovali jiné zemi. 

Z pohledu pádícího času je to už historie pokrytá prachem a spíše nezájmem. Z pohledu jakési národní historické paměti jde o důležitý mezník, řadící se k následkům Bílé hory či Mnichovské dohody.