1000 dnů s Vovkou

Jsou některá čísla, která mají sice symbolický, avšak značný význam. Válka na Ukrajině trvá již tisíc dní. Konec je nedohlednu....

Je třeba i po tak dlouhé době stále opakovat některé mantry, které se délkou konfliktu začínají jaksi vytrácet.

1. Válku (pardon speciální vojenskou operaci), začalo Rusko proti svrchovanému státu Ukrajina.

2. Původní předpoklad agresora byl zřejmý a to po mnohaletých zkušenostech s podobnými akcemi. Okupanti obsadí hlavní město, zákonná vláda stačí buď zdrhnout, pokud ne, tak se o ně postará speciálně vycvičená jednotka, aby posléze vyšlo oficiální komuniké o náhlém úmrtí presidenta a členů vlády na chřipkové onemocnění. Lidé pod hlavněmi tanků a samopalů nakonec přijmou realitu a podrobí se. Najdou se ihned místní slouhové nových pořádků, kteří vyzvou ke klidu na práci (co nám to jen připomíná...).

3. Onen předpoklad se nevyplnil. President neutekl (i když mu to bylo nabízeno), armáda Ukrajiny začal klást odpor a to takový, že v počáteční fázi ruská mašinérie se strategií z 2. světové války nestačila kulit oči. A pohřbívat mrtvé.

4. V současnosti se vedou úporné boje o každý čtvereční kilometr a vůbec nelze predikovat, jak to vše dopadne. Evropa a svět začíná po téměř třech letech konečně pořádně podporovat bránící se zem. S vědomím, že Ukrajina brání Evropu před barbarstvím středověkýcvh Avarů.

Dějiny se neopakují, opakují se jen podmínky, v nichž podobné konflikty mohou vzniknout. Kdekoli, kde je u moci diktátor (car, císař, kancléř, generální tajemník atd.) a kde jsou vnitřní podmínky státu poněkud „problematické“, je třeba posílit národní hrdost tím nejhorším způsobem a to agresí proti zevnímu nepříteli. Důvody se najdou vždycky, protože za bídu obyvatel státu vždycky může někdo jiný než onen zmíněný diktátor. Občané začnou být krmeni informacemi, že jsou ohroženi, že jejich stát bude napaden oním zevním agresorem a že jedinou možností je útok a jeho zničení. Pro zjednodušení se nepřítel označí pojmy jako nacista, fašista, ale třeba i Žid, latentní terorista apod.

Můžeme jen odhadovat, co se stane v příštích týdnech a měsících. Ze strany Ruska slyšíme, že povolení střílet raketami, dodanými zeměni NATO, na výsostné území Ruska je de facto začátek „mezinárodního“ konfliktu. Naopak, výskyt severokorejských vojáků na jejich straně je samozřejmě „internacionální pomoc“, která se světovostí nemá přirozeně nic do činění. Není jiné cesty, než že Rusko ochutná vlastní medicínu, kterou již tisíc dní ordinuje bránící se zemi. Možná prchajícím ruským civilistům cosi docvakne, že informace z Kremlu nejsou až tak úplně věrohodné. Možná konflikt skončí odstoupením některých území Rusku výmeěnou za bezpečnost Ukrajiny. Jsem si však jist, že i poté bude tu tam nějaký gubernátor „uhořen“ v autě po jeho nastartování, případně se objeví další „nehody“ na infrastruktuře Ruskem dobytého území. Na „získaném“ území klid nebude.....

A co my? I v našem národě se objevují tendence nedráždit Rusko a tak nějak se s ním dohodnout (oba dva bývalí presidenti, kteří nepokrytě Rusko fandí), někteří poslanci parlamentu ČR i pouliční křiklouni, kteří srdnatě strhávají ukrajinské vlajky a šíří hoaxy o tom, kolik nás péče o uprchlíky stojí. Jsem rád, že většina národa ty zmíněné ignoruje a pomáhá. Nejsou vidět a slyšet, nepotřebují to. Chovají se dle biblického pravidla, že když konáš dobro, ať tvá levá ruka neví, co dělá ta pravá.

Rusko už prohrálo. Stalo se zemí, kde neplatí žádná dohoda, žádná smlouva, žádné slovo ujišťování vrcholných představitelů o vlastní mírumilovnosti. Stalo se naprosto nevyzpytatelným elementem, od něhož je dobré se držet dál a pro jistotu mít za zády schovaný kvér.

Protože jeden nikdy neví, jestli se náhodou nestane i on cílem „speciální vojenské operace“.

Psáno pro www.blogosfera.cz a slušné čtenáře.