Podpis Lisabonské smlouvy

Irští voliči se vyjádřili k Lisabonské smlouvě a souhlasili s tím, aby byl irský podpis platný. Tento fakt mnohé potěší, jiné zklame. Nicméně se tímto rozhodnutím pozornost celého kontinentu upře na střední Evropu.

Pokud ponecháme stranou kroky polského prezidenta, který podmínil svůj souhlas irským „ano“, je na řadě Česká republika. Lisabonská smlouva byla schválena v obou komorách parlamentu a byla prověřena i Ústavním soudem.

Nyní, tedy až po druhém posouzení stížnosti u ÚS, je řada na panu prezidentovi. Sám dříve uvedl, že chce rozhodnout jako poslední, toto jeho přání bude naplněno. Za současné situace nemá smysl na prezidenta vytvářet přímý nátlak, musí dojít k jednání s vedením politických stran a vládou. 

Chci zároveň odmítnout pokusy o konfrontaci soudní cestou, tedy pokusy o žalobu či jiné obstrukce vůči prezidentovi. Nemají právní základ a nejsou hodny seriozní politické debaty. Věřím, že Václav Klaus uzná národní zájem ČR smlouvu ratifikovat a nebude se připojovat k dalším obstrukcím ze strany odpůrců dokumentu.

Přijetí Lisabonské smlouvy pak přinese i pozitivní efekty pro zájmy ČR: urychlí se proces rozšíření EU, v mnoha otázkách se nalezne konsenzus. Typickým příkladem je koordinace v energetické oblasti. Např. posílení energetické bezpečnosti EU je vítaným krokem. Pružnější Unie pak přenese svou pozornost na debatu o tom, jak její činnost prospívá občanům. A to je potřebné ze všeho nejvíce.