Už jste začali běsnit, rozjímat či jste snad již na cestě...?

...na cestě zklidnění. Druhý advent, ještě týden a ...bude třetí. Musíme načerpat síly na ten čtvrtý. Vánoce. A pak přijde Silvestr. Víte, že je třeba již sedm týdnů před vypuknutím bujarých oslav pít denně až o jeden litr tekutin více, aby se naše tělo vyrovnalo s alkoholovým „šokem“, který doprovází vítání nového a loučení se starým?  Obzvláště my, co celý rok „pijeme“ tak málo /vody i alkoholu/.

Ač jsem vždy věřila hmatatelně ověřitelným pravdám, poslední dobou /proč ne, člověk může zkusit i to, co vyzkoušela kamarádka/ dávám na kartářky a astroložky. Kartářka mě například upozornila na dodržování pro mě vhodného pitného režimu na sklonku roku... Zajímavé, že?

Tito hlasatelé dnes opět módních oborů mají něco do sebe. Ať mají v ruce kouli nebo karty, jejich rada je založená především na hlubokém poznávání lidského života, studiu psychologie, samozřejmě na to tyto „dámy“ či tito „pánové“ musí mít vlohy od Boha, chcete-li od hvězd. A postavení hvězd je přirozená energetická síla, tu bychom rozhodně neměli podceňovat. To co oni “vidí“ v kartách či v kouli je odraz našeho vnitřního světa a ten si nosíme stále na sobě a v sobě. Ne všichni mají tuto schopnost „vidět“ do druhých, ne všichni si ji uvědomují, ne všichni s ní umí zacházet.

Toto pro mě dnes již opožděné sdělení o mých vlohách, jsem měla slyšet tak ve věku mých patnácti, osmnácti let, neboť tehda jsem se rozhodovala. Druhou stranou musím říci, že za životní chyby považuji vše, co jsem nevykonala. Chybné pokusy  jsou přece alespoň pokusy, ty mě totiž vždy posunuly někam, většinou  dál. Jen nečinnost byla brzdou, ne-li cestou zpět.

Těm dámám, které mi řekly, co mi do vínku bylo dáno a co naopak ne, jaký se ke mně hodí partner a jaký vůbec, nevěřím bezmezně. Beru si z toho to, čemu jsem ochotna sama věřit. A to co mi obě dámy řekly, je, bohužel, dost k věření. Ač své vlohy jsem nikdy příliš aktivně nevyužívala, celý život mě to táhlo k lidem, k jejich osudům, které nejsou vždy zcela „slyšet“, ale vidět. Táhlo mě to k umění, ač jsem jen posluchač či návštěvník galerií se slzičkou dojetí na okraji oka i duše, se zaprášeným pianinem a stejně zaprášenými party do sboru. Brány do některých světů, které jsem přestala navštěvovat, se pomalu zavírají. Jako vlohy, které nerozvíjíte, zakrňují, jako svaly , vztahy, city, ... Jako cesty ke zklidnění, které nehledáte.

A pak je na člověku, co s tím dokáže ještě udělat. Kterou bránu si nenechá zavřít, kterou dokáže ještě otevřít, kterou dokáže otevřít alespoň na chvíli.

Může tak svojí vůlí změnit pro něho ještě nedávno nezměnitelné. Navždy. A i to na chvíli  stojí zato. Zkuste to, posune Vás to, někam, možná dál, možná blíž k lidem.