Sůl mého života

Už je to tu zas´, skončil den. Ta nesnesitelná lehkost bytí je blíž a blíž, je noc. Na stole usnul sousedův kocour. Nechal ho tu. Nenapadlo ho, že to má být obráceně. Kocour domů, soused ... taky domů. Jak jinak! A já do postele, po dvou sklínkách letošního boujolais, po čtyřech – po dvou, po jedné odskáču panáka a – skočím šipku. Chechtám se v peřinách.

Ještě, že tu jsem sama, děti by mě poslaly k terapeutovi, přítel by mi nedovolil sousedova kocoura. Otevírám notebook, je v něm bílá růže. Nechal ji tam, ráno. Věděl, že ho otevřu až pozdě odpoledne. Jsem opět svobodná?... To není dobrý nápad, být svobodná, když už jsem jednou byla vdaná, to nejde! Ne! Ce n´est  pas possibele. Bílá je svoboda, ale růže má zelené lístky. Ne, ne, to je menu –„Dnes bych si přál, až pozdě večer přijdu, zeleninový salát s bílým sýrem.“  Takže-kamera –film vracet rychle pozadu, hop, hop a do kuchyně. V kuchyni jsem rychlá, čeká mě bílá růže a moje sny, jedno ze zrnek soli mého života. Ne zrnko – solná salzburská skála o velikosti chrámu sv. Víta. Při představě Mozarta vidím skupinky turistů fárajících do podzemí za solí. Ale salát já nesolím, hotovo. Nechám ho chladit.  Jdu za svou růží. Je úžasná, on ještě víc. Dopřávám si to snění nad bílou salátovou růží, ví, že mi udělá radost každou květinou. Vím, že se těší večer za mnou. U dveří nechá svého pejska a... Ježíšikriste! Kocour, sousedův kocour, musí pryč. Letím do obýváku, domlouvám kocourkovi, že musí, hladím ho, on přede a přitulí se ke mně. Rachotí klíče, cvaknou dveře, někdo .../?/ co někdo, ne někdo, Justin zaštěká a v ten okamžik letí bílá chlupatá koule velikosti kulového blesku, rychlostí kulového blesku se přivítat s.. se  ... s...se MNOU, ne –s kocourkem. Ten se naježí v mém náručí, prskne a tasí drápky, které se zaseknou do mého županu. Justin okolo mě lítá kolečka, kocourek prská a můj drahý mě chce vysvobodit. Prchám k sousedovi, zvoním u dveří a náš pejsek mě opatrovnicky doprovází a doráží na sousedova miláčka v mém náručí. Ještě, že odchází dnes na noční... Předávám ho horním obloukem a těším se na bílou růži. Salát už z lednice zmizel, můj drahý usnul. A já, já mám před sebou své sny.  Zavírám notebook, růži do vázy a probouzím sny pod víčky. Ty si nedám vzít. Louka plná vysoké trávy, lučního kvítí, bílé kopretiny, fialkové zvonky, červené máky, psárka luční, sem tam jetelové lístky. Jsem v kraji svého dětství. Voní seno ze zahrad a na zem dopadají papírové letáky, je rok 1968, 1969?. Já byla dítě, nade mnou helikoptéra a domů starší brácha s kamarády přinesl odznáčky od vojáků. Bylo to zvláštní, byla jsem malá, a přesto si to pamatuji. Nic zlého, ale tak zvláštní, tak zvláštní...

Nikdy jsem neměla ráda uniformy, stejnokroje, organizované červené šátky, přesto jsem šla v davu a v květnu mávala vlaječkou, na podzim svítila lampionkem... To jsem musela, jako všichni, jako dívka „ to holčička nedělá, to holčička dělá“. Už mě pusťte, pusťte moji ruku, jsem už dávno dospělá! Nechci už klopit zraky pokorně ze slušnosti! Neklopila jsem před dělnicko-rolnickými symboly, už nebudu před nikým!

Potkala jsem člověka se světlem v duši. Ta duše má na sobě stín,  tmavou skvrnku, černou tečku. Díky této „vadě“   dokáže ta duše zářit, svítit, dávat slunce jiným. Nechci ji ztratit, ale čím více o ni budu usilovat, tím více se mi bude vzdalovat. Musím usilovat sama o sebe tak, abych si dokázala vážit sama sebe. Aby si mě někdo mohl jednou taky vážit. Psát-snít, mluvit, já nějak musím, jinak přijdu o poslední špetku rozumu, který je solí mého života.

Vracím se zpátky na tu cestu plnou chyb na cestu mojí duše. Tak mi ještě chvíli sviť. Svítíš mi ze sna, přes Tvoje řádky, čím Ti mohu být já?