Počátek běsnění, rozjímání a cesty zklidnění

Takto dialekticky já přistupuji k předvánočnímu času. Za mého dětství se o adventu mnoho nemluvilo. Co to je a proč to je, nás začalo tížit až s příchodem „nových civilizací a nové svobody“ po sametové revoluci.  Z pohledu mého dětství to byla doba úklidového šílenství, gruntování, smýčení, leštění, vše spojeno s nákupem úklidových prostředků, kterých, pravda, naštěstí tehdy tolik nebylo.

Ženy-matky se stále předháněly, která důkladněji a rychleji poklidí rodinný příbytek, povídaly si o tom v tramvaji, v práci i v divadle, pokud na kulturu ještě vůbec vybyl čas. Zapojovaly i své muže, coby malíře pokojů, opraváře všehomožného, spíše z pohledu funkčnosti nemožného, zapojovaly i děti, aby si pak více považovaly štědrovečerních radostí. Dalším zásadním bodem programu adventního období bylo nakupování dárků ve frontách, nakupování cizokrajných potravin rovněž ve frontách. Fronty jsme si užívali. A pak, že již dříve nebyl stres... Každá doba si ho nese v originální nezkopírovatelné podobě.

Čas rozjímání jsme začali hledat a budovat až po revoluci. Na stole věnec, hoří první svíčka a my přemýšlíme o místě v duši, kde sídlí klid a vnitřní vyrovnanost. Celý rok se někam ženeme, naháníme všechny a všechno okolo. Na velké gruntování chybí čas a i síly. Konečně většina z nás přestává předvánočnímu úklidu, „geneticky“ zakódovanému našimi matkami, babičkami, prababičkami, dokonce i tchýněmi /což s genetikou, nemá co dočinění/, dávat adventní důležitost.

Moje první adventní věnce u mě doma byly pro mě jeden ze symbolů svobody ducha a především jsem nad zapálenou svíčkou mohla přemýšlet o tom, že neexistuje jen materiální ale i duchovní svět kolem nás a v nás. Mohla jsem mu dát tímto způsobem rozměr viditelný. Mé okolí mi sice vypočítávalo cenu, kterou jsem v korunách za zelený věnec se čtyřmi červenými svíčkami asi zaplatila, ale to proto, že se nedokázali povznést a připustit si, že některé věci je hloupé propočítávat. Alespoň občas by si měl člověk v sobě uklidit a v sobě si udělat hezky. Pak takový dokáže zářit a dávat teplo jiným. Peníze, peníze jsou studené, jsou pro život důležité, ale neměly by dlouhodobě stát na prvním místě v našem životě. Na prvním místě je třeba lásky a víry. Mít rád sebe i ostatní, věřit v sebe a v ostatní, ale na nikoho se nespoléhat. Láskou a vírou pak často dokážeme více, než hromadou hodnotných dárků.

Můj adventní čas začíná pořízením onoho věnce v mém oblíbeném zahradnictví, v neděli, zpravidla v podvečer, zapaluji první svíčku. Vím, že nějaký úklid do Štědrého dne musím zvládnout, aby se u nás Ježíškovi líbilo. Do gruntování bytu se nebudu pouštět ani letos, nebudu lákat do bytu ani malíře. Pokud si do Vánoc dokážu srovnat sama sebe tam uvnitř, pokud se dokáži v té době sejít se svými přáteli, nebo jim alespoň napsat pár dobrých slov, pak můj advent splnil očekávání, mé i očekávání slavnosti zrození.