Opouštění

aneb jak mě opustil Mat a jak si budu ověřovat svoje /i vánoční/ síly                                                                                                                                                                                                                                          Je období chřipek, těch co si je na sebe lidé vzájemně plivou. Nejdříve ji doplivli na mého zákonitého, on ji plivnul na syna. A pak se viróza úspěšně rozptýlila u nás doma. Já statečně odolávám o to to bude horší, až ji  jako obvykle doplivnou až na mě.

To už to bude ta odolná odrůda, co mě položí a já pak ležím jak chcíplina v posteli s mokrým hadrem na čele a s mísou u pusy.

Rozhodně to není mísa s jídlem pro konzumaci.

Viróza byla předzvěst. Pak jsem se nepohodla s Matem. Proč? No třeba proto, že mi chtěl vysvětlovat, že si musím zvolit cíl /zas´ta jeho pravda/ – třeba ten dům na pobřeží, abych se pohnula z místa. A nachystal mi skicu onoho „bungalovu“.

No, bungalov, ten bungalovek byl velký asi jako jedno podlaží v Louvru. Nebo Versailles i s přilehlým parkem. Ovšem Versailles  pouze s jedním nadzemním podlažím!

Zkrátka, když jsem mu to svým odsrdce-způsobem okomentovala, řekl, že má ještě spousty práce neméně důležité než já a opustil mě nad prosklenou zimní zahradou onoho návrhu /o té se ještě někdy musím zmínit, je totiž nádherná, i bungalov byl super/.

A jen tak se nevrátí, neboť můj  ohrnutý ret i nos vypadaly úděsně. Ten den i den následující jsem nebyla pohledná.

Člověk by se měl naučit si to nerozházet s „lidmi“, na kterých mu záleží. Časté omluvy jsou ukázkou, že něco s námi není v pořádku.

Buď nepřemýšlíme nad dopadem našich slov, nebo si nedokážeme stát za svým.

Následující den, den mých  happy birthday jsem se ploužila z posledních sil. Ten zbytek sil mi již nestačil zachytit oběd,  který letěl kuchyní směrem od stolu.

Chtěla jsem správně oponovat na mě směrovaným slovním obratům, ale rozsypaná vánoční mouka kýmsi na kuchyňské desce mě již zastavila. Dopadl oběd i má slova.

Popelka alespoň bude mít práci a nad čím přemýšlet, jak se omluvit cholerikovi. Jedno zrnko o-bě-da, jedno zrnku mo-ou-ky.

Cholerik náhle zmizel v útrobách svého nablýskaného miláčka. Začátek konce. Popelka pocítila tělo svírající úlevu, ví, že žádná omluva se konat nesmí.

Dost neveselá radost. K tomu děti ležely v horečkách a já s naprosto tichým vlahým proudem stékajícím po tváři se potácela dál vstříc šťastným narozeninám.

Ulevilo se mi, pootevřela se mi vrátka ke světlu na konci tunelu. Světlo na konci bitevní dráhy.

Mate, Tvá imaginární existence mě přece jen uklidňuje.

Občas? Dost často ztrácím vtip a nic "in" mě jaksi nenapadá, když létají pečení holubi vzduchem a v kuchyni se náhle sype mouka jak sníh.

Nemám již fantazii na povedená slova, na odjezdy v nablýskaném autě. Mám dvoueurovku /pro radost/ v peněžence a hrůzou, jak dlouho ještě /?/, pokroucené svalstvo i síly.

Odpolední několikahodinové octové zábaly /kdo má děti, zná to/ mých dětí mě úžasně probraly z letargie a nudy. Konečně něco pohodového a zábavného...

Potěšily mě gratulace mých známých a venku přituhující sníh.

Ani noční namáčení mých neviňátek nebylo vůbec špatné, stejně jsem nespala a venku padal chladný sníh.

Přece jen někdo bude mít Vánoce tam za oknem. Ti, kdo se na ně přichystali a chtějí strávit konec roku pospolu.

Já budu držet pootevřená vrátka a prověřovat svoje síly, Mate.