Odosobňování, obavy a svoboda

Život sám přináší témata k zamyšlení. Ti starší, dříve narození, nakonec v každé generaci dojdou k určenosti vývojem a vysloví posvátnou větu: To za nás bylo úplně jinak. Ano, bylo.

Za doby mládí mých rodičů nebyla televize s padesáti kanály, natož barevná, tabletková antikoncepce byla v plenkách, a tak ji sotva stihli (generačně) začít používat, i tak byla pro ně téměř nedosažitelná. Za mého mládí internet začínal, mobily to samé, antikocepce začala být a poté již byla dosažitelná. Barevná televize s minimálně padesáti kanály se stala postupně samozřejmostí. Rande se domlouvalo osobně nebo i dopisem, telefonátem na pevnou linku do práce, domů.

 Když pohlédnu na generaci mých již chvíli dospělých dětí - každé dítě na prvním stupni základní školy mělo mobil, na druhém stupni vlastní počítač nebo minimálně alespoň tablet (byli jsme o jeden stupeň opožděnější, patrně díky přetrvávání generačních vzorců). U jejich generace vnímám pozvolný nástup odosobňování kontaktu. Mám na mysli to, jak dnešní náctiletí randí na mobilu, díky různým aplikacím. K osobnímu setkání často ani nedojde, odchodí to po smskách. Rande tváří v tvář, ruku v ruce je téměř nadlidský výkon a zastaralé olympijské vítězství. Představte si kavárnu nebo nějaký hudební večer, kde většina sedí u stolků se sklenkou dobrého nápoje a cvaká si rande s mobilem. Nedej bůh, aby chtěl někdo s tou dívkou s mobilem tančit, to by narazil. A odvaha mladíků jde do kytek.

Po přečtení dnešního článku jednoho z blogerů https://janprazak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=722471, se mi toto téma oživilo a vzpomněla jsem si na slova jednoho mého odborného lékaře (nikoli gynekologa), generačně se mnou souznícího. Vyprávěl mi, jak má ve zvyku s partou spolužáků každoročně trávit cyklistickou dovolenou. Při jedné zastávce v maďarském hotelu u piva pozorovali, jak dnešní mladí komunikují. U hotelového bazénu polehávaly na křesílkách mladé dívky v plavkách s mobily v rukách, zatímco v bazénu nesměle dováděli mladí pánové zcela bez odvahy dívky vyrušit. Asi po hodince se dívky samy společně zvedly a odkráčely do svých pokojů. Mladící chvíli poté usedli ke stolkům a objednali si nápoje na posilněnou. Avšak po chvíli též odešli sami do svých pokojů. Jak komentoval můj známý lékař: za našich časů jsme se už tiskli, líbali, randili, ale dnes? Dnes to je to poslední, co mladí udělají. A zas´se nebudou rodit děti.

Přikyvovala jsem. Celkově se vzdálenosti mezi lidmi zvětšují. Osobní kontakt je vlastně ztrátou svobody, znakem cesty k možné podřízenosti. Na školách se vyučuje sexuální výchova, která učí jak neotěhotnět, jak se chránit proti pohlavním a nejen pohlavním chorobám při sexuálním styku.
A tak mne napadá - učí se dostatečně intenzivně ve školách jak navázat vztah mezi dívkou a chlapcem? Ostych, nejistota, že? Každý chce být v dnešní době úspěšný a často to děti slyší především od rodičů doma. A když přijde vysvědčení - úspěšní rodiče očekávají úspěšné děti. Ty děti, na které mají tak málo času a když ho mají, učí je svobodě a důrazné ochraně jejich vlastní svobody chování (viz ve školce je učitelka postavena mimo provoz, neboť zvýšila hlas na svobodomyslně vychované dítě, oheň na střeše...). Vozí je z kroužku na kroužek, očekávají od nich nadstandartní výkony, současně však  standartní vztahy. Ale kde se je mají učit, kde je odkoukat? A když nedokáží standartní vztahy, kdo jim pomůže s těmi nestandartními?

Někdy mi připadá, že mladí nedokáží vyčkat se svojí sexuální orientací. A raději po dvou, třech heterosexuálních neúspěších přijmou vztah homosexuální. Nemám lékařské ani psychologické vzdělání, ale vnímám, že sexuální orientace je opravdu někdy volba, možná pokus ověřit si, jak jsem na tom, vždyť dnes je vše normální. Proč si komplikovat život neúspěchy, když obdobný pokus v mládí dělá více vrstevníků? Vím, že vyrovnat se se svojí sexuální orientací u dospělého člověka je velmi nelehký krok, leč vyzrálý. Ale někdy potkávám nedospělé náctileté slečny, které se vyrovnávají s homosexuálním vztahem. Dospívání je náročné velmi citlivé období. Možná mají konečně pocit úspěchu u někoho, když ta jejich vysvědčení nebo sportovní výkony nesplňují rodičovská kritéria první ligy. A někdy to tak opravdu mají a musí se s tím poprat. Někdy mají to štěstí, že alespoň jeden z rodičů jim naslouchá, někdy se nedočkají ocenění ani po překročení prahu dospělosti.

A pak si kladu často otázku, jak pevné hranice má homosexualita? Jak pevné hranice má heterosexualita? Často mi připadá hledání sexuální orientace jako pokusné chování, častěji však v některých společenských vrstvách (sportovních, uměleckých především). Možná si lidé s těmito vlohami více věří, nebo méně? Došla jsem k názoru, že „čistá vyhraněná“ heterosexualita může být ovlivněna generačními vzorci, společenským očekáváním. Domnívám se, mám odpozorováno, vnímám, že většina lidstva se dokáže chovat bisexuálně. Ale naše zažité vzorce, společenská očekávání i očekávání nás samotných nás směrují naším subjektivním mocnějším převažujícím pudem a k vědomým cílům.

Odosobnění, obavy a svoboda... : To za nás bylo úplně jinak. Ano, bylo. Zvykejme si, posunujme hranice, ale pozor na absolutní svobodu.