Nemám své dobré dny, a tak se vrtám v jiných....

Matova duše                                                                                                                                                .    Lidé jsou hvězdy, oblaka, slunce a nebo  tráva. Můj nehmotný přítel, mé druhé já, můj vnitřní hlas, zkrátka Mat je vlastně také člověk, nebo jenom muž...?

Hvězdy září, třpytí se na obloze tmavé, i na té ranní světlající jsou k vidění,  i na té podvečerní tmavnoucí. Přes den jsou, ale očima je neuvidíte. Mat může být hvězda.

Slunce je teplo, světlo, vidíme ho ve dne, v noci je skryté. Sluneční lidé jsou vidět stále, ale málokdo je vnímá. Pokud je rozeznáte cítíte obrovskou záři, která  musí někam ven, jinak je ničí. Je to s nimi dost těžké. Mat je nejspíše slunce.

Oblaka, jsou prázdná, lehká, profičí a jsou pryč. Jsou a nejsou vidět, jsou a nejsou vysoko a daleko. Ne, to Mat nemůže být.

Tráva, je vidět, je to hmota, je nádherná, zelená, vidí ji každý, a přesto – je to jen to, co všichni potřebují, hmota, živí nás, nemůže nás povznést. Někdy i z nás vysává z vláhu. Mat nemůže být tráva, nikdy.

/Ještě, že se nemůže bránit. To jsou Ty výhody imaginárních lidí...!/

Čím více o ni budu usilovat, tím více se mi bude vzdalovat a já si nevím rady.

Jsou dva typy mužů v mém životě, které stále potkávám – ten první je klidný, mírumilovný a oddaně ke mně vzhlížející, laskavý, ten druhý se se mnou nemaže a dokáže mi řádně provětrat zásuvky mého utrmáceného života i ty nejzasunutější, oživit mnou již umrtvené.

Ten třetí, ten není typický, nemůže již nikdy vstoupit do mého života, ten je tráva. Muže v mém životě nemohu oslovit já, je pro ně lépe, když jsem já tou oslovenou.

Peníze jsem rozdělila, děti porodila, duši – duši? Lehkovážně ďáblu nabídla, fantazii jsem ukrývala a brány světů držela za pevnými řetězy.

Ale ty opravdové, skutečné touhy se ukrýt nedají. Nechá se před nimi snad jen do pekla.

Ne do nebe, tam by nedovolili člověku utéct  před sebou samým.

Jsem tulák bez koruny a s korunkou na hlavě a toulat se nechci.

Jsem majitelka světů a pro mě stačí jen jeden. V tom světě plném barevného porozumění, kde není oko za oko, dobře za dobře, kde je i dobře za chybu. Dobře za chybu, chyba za dobře, s barevnými lidmi schopnými porozumět.

Nevidím až na dno, na dno lidí, já někdy, jen někdy dohlédnu. Záleží na nich, jak moc jim to vadí.

Jemu to vadí, nebo je to tím, že mě často bolí hlava a jdu brzy spát. A pak zavřu vše, i dvířka k jeho duši krutě zaklapnu na kliku a nechám ho stát tam venku v té jiskřivé tmě.

Sobecky si hlídám svoje síly, už umím i sobecky, občas. Vím, že je budu ještě potřebovat a bude hůř, jen nevím jak.

Když vidím lidi s těžkou nemocí, říkám si – lépe nevědět... život je nemoc?

Ne, spíše to bývá někdy zdánlivá bezmoc.