Ne, tebe chci, ano

„Tak mi připadá, že jsi stále v poklusu, kalupinko… “, napsal jí Karel esemesku. Neměla chuť ani čas mu to vyvracet. Byl to její milý bratříček, stále se starající, málo ji rozumějící, ale ji milující. A ona jeho.

Internet

Dnes jede do krajského města. Šedesát minut na cestu, šedesát na banku a pojišťovnu. Při zpáteční cestě schůzka s panem Neznámým. Taky na šedesát? Tolik toužila už nebýt sama. Když by přestal fungovat kotel, byl by tu On, když by praskla žárovka, vysoukal by se On po schůdcích (musí být tedy vysoký, neboť její byt má vysoké stropy). Posledně jí prasknul řemen v autě v okamžiku, když měla jet na důležitou schůzku. A byl by tu On, který by jí zajistil jiný vůz. Včera strávila podvečer „step by step“ nastavováním termostatu plynového kotle. A jsou i jiné pro běžný život důležité činnosti, místo kterých by mohla třeba pečovat o Něho. Dříve jí v takových situacích tekly slzy, dnes má jen pocit občasné vysílenosti triviálními údržbářskými pracemi. Je šikovná, je schopná, ale má to tak být? Často se ptala sama sebe.

Chtěli se sejít, tak spojila příjemné s užitečným.

Džegíny, lodičky a kabelka v barvě kůže, upnuté triko s hlubokým výstřihem, sako, pičifuk, jak říkávala její teta. Přišla z práce, pejsek jí skáče pod nohama a ona se nad ním vznáší. Klíčky, auto a jedem! Teda – jedu. Pejsek zůstal odevzdaně rozplácnutý s pomalu padajícím ocáskem u botníku.

Na parkovišti dopočítala poslední koruny v peněžence, benzínu má dost.

Vypověděla pojistku, přeúvěrovala půjčky, od rozvodu se má co ohánět. Poslala mu zprávu, že vyjíždí. Jardovi. Na fotce vypadá sympaticky, má dvě děti, možná je to učitel. Hlavně, aby ji chtěl.

Zaparkovala u nákupního střediska  a spěchala do smluvené restaurace. Horko jí stoupalo do tváří, do stehen, do výstřihu, v létě to bez mužského nejde.

Rychlými kroky ji dvakrát obešla, když v tom za sebou  uslyšela jeho hlas.

„Ahoj, no ty mě pěkně honíš.“ Obyčejný, sakra pohledný mužský, řekla si.

„Ahoj, však jsem ti psala, že po šesté vyjíždím.“, zkusila úsměv, podala mu ruku na přivítanou, dostala pusu na tvář.

Od bývalého nebyla zvyklá na lichotky, polibky při setkání, na lidské teplo. Zůstávala s ním kvůli dětem. Pěkná blbost.

Když si s někým nerozumíte, tak to má vědět, že je něco špatně. Někteří to ovšem nevnímají. A on byl z těch, co blízké nevnímají. Když už jí došly síly a děti byly větší, rozsekla to.

„Mám dílnu, dříve jsem dělal společně s jinými řemeslníky, teď si sháním zakázky sám. Stačí mi to. Nechci zůstat bez partnerky. My jsme se rozváděli, když děti byly dávno dospělé. Žena si našla jiného. A co ty, co děláš, když nejsi v práci?“

Seznamování jí nešlo. Stále si uvnitř opakovala: tak tohle ne, takového mužského fakt nepotřebuji. Pořád mluví a mluví. Ale sluší mu to. Urostlý mužský, vcelku vysportovaný a vysoký je!

Na jeho otázku nenacházela odpověď, jen cosi hlesla o studiu, že nemá na nic čas. Přitom s jinými dokázala povídat a povídat. Byla unavená, v rozběhu, na trati domov – banka – pojišťovna – rande – pes. Proč tu vlastně je? Tohle přece nechce, ne.

Rozloučili se. Pusa. Sedla do auta a s vidinou osamělého psího  přítele v dáli odjížděla. Má si to prý rozmyslet.

Už když překročila práh bytu, hledala důvod, proč se s ním vidět znovu. A našla, našla jich spoustu. Ona není povídálek, ona spíše přemýšlí. Byl k ní milý, mluvil o lásce jeho rodičů, o jeho manželství na první pohled.

Jako by ze samého dna jejího těla skalpelem seškraboval nános na jejím skutečném já překrytý téměř dvacetiletým žitím nanečisto.

Má život srovnaný. Ona ty krabičky neumí, má jednu velkou skříň a v té se celý život hrabe. Ale proč? Bože! Ty jsi káča, kalupinko!

Spěchala na internet. Ale tam ji zastavila zpráva od něho. Prý jestli jí může zavolat?

Vůbec ji nenechá vydechnout, to tedy přehnal! A ona mu chtěla přitom napsat jako první.

„No, můžeš…“ Odepsala mu zklamaně.

A nic.

Je zvláštní, nejdříve se ptá a pak neodpoví. Šla spát.

Ráno ještě nahlédla do zpráv. Karel měl pravdu. Jsem zbrklá! Ráno „oči“ moudřejší večera. Chci uhnat sebe a všechny a všechno. Jedině tak nějakýho zemdlenýho vola, kalupinko!

Včera mu omylem odpověděla na zprávu starou dva dny, kterou neměla vůbec rozkliknutou, ale pročtenou ano. Ten mužský je normální. Koukla ještě na jeho profil, poloprázdný profil doplnil o neskutečně zajímavé informace.

Slzy se jí zastavily v koutcích, vytvořily dvě jezera, která se prohlubovala a prohlubovala, až už povolily hráze a vlny se vyvalily zdola a k tomu ten hořký knedlík v krku, co ji škrábal a dusil.

„Vy jste nějaká smutná, po ránu to chce zvesela.“ Zaslechla v práci někde za sebou.

Minuly dva dny, minul víkend. Dlouhý prázdný víkend. Venku bylo nádherně slunečno. Zalezla domů, pustila muziku a vyklízela mrtvoly ze skříní. Staré odložené věci, které ji užíraly, ale nechávala je vyhnít. Překážely jí, ale jak počítala korunu ke koruně, nic nevyhazovala hned. Až když byly opravdu nepoužitelné, skončily v popelnici.

Otevřela červené. Sem tam si psala s dětmi, byly na dovolené. Pouštěla jedno cédéčko za druhým, od Springsteena po Beethovena.

Nedožiju pondělního rána, převalovala si v hlavě. Ale již v neděli v podvečer bylo lépe. Po skleničce vínka usnula.

Ocitla se v horkém dni, vysoká tráva u lesa, dotěrný hmyz, rozpálené slunce. Připomnělo jí to svaťák. Tehda ležela na zahradě jen v plavkách, pot jí stékal po zádech, skapával ze stehen. Slunce pálilo a dráždilo, co mu vystavila. Jako by na tom byla stejně i teď. Bez mužského.

Byla rusalkou, volné jemné režné průhledné splývající šaty, povlávající vlasy. Proč byla bosa, nevěděla. Kráčela vysokou trávou, dlouhá stébla se jí zamotávala do kalhotek pod sukní, až nemohla udělat ani krok. Někdo ji uchopil kolem pasu, snad to byl myslivec. Poddala se jeho pohybům a náhle ležela na dně té hluboké trávy a propadala se a propadala tíhou jeho nahého zarostlého těla. Zmizely i její šaty a ona je chtěla a jeho nechtěla. Chtěla utéci a z toho propadání se nemohla vymanit. Jakoby měla ruce přikované na kříži. Nohy ji obepínalo to mužské tělo a neuměla se odpojit. Po jeho vyvrcholení byli odpojeni jakýmsi mimozemským přístrojem a to ji konečně vzrušovalo. Ty – dydý, ty – dy– dý.

Telefon, ranní budíček. Mimozemšťani, blesklo jí po probuzení. Mimozemšťanský přístroj, co ji spojoval s tím mužským tělem ve snu, bylo to poslední, od čeho se pak zpětně v paměti vracela do svého lehce zvráceného snu. Step by step… Vzbudila se úplně propocená, vysvlečená. Vypadala jako vyděšená jezinka. A ty vlasy! Přece ho jen tak neminu.

Je nádherné, když muž ženě nadbíhá, vždyť je lovec. Po padesátce mají lidé své zvyklosti a genderové záležitosti se začínají pomalu rozplývat. Žena je návnada, past a muž to neví, navzdory věku.

Po ránu při pohledu do zrcadla je ráda, že na sebe díky dalekozrakosti již tak dobře nevidí. Její ostříží zrak je pryč.

Když včera chtěla namazat mobil marmeládou namísto vedle ležícího krajíčku chleba, vyděsilo jí to. Řešením by byly čočky, brýle jsou jí pro zlost. Ale proč investovat do něčeho, co se nakonec obrátí proti vám a vy jste pak nuceni koupit dražší krém  na vrásky a ještě utrácet za čočky?

S ranní kávou usedla k monitoru a poslala mu vzkaz.

Naprosto nejistě, s chutí být návnadou, pastí. Ženy mají jednu velkou kredenc, muži šuplíky.

Ostatně shání přece kreslíře a on jím je.