Najít svoji ztracenou cestičku

Když jsem Matovi hned na počátku vyprávěla o sobě, probírala s ním přehmaty a průšvihy, které mě užíraly, dával mi jednoznačné odpovědi. Spoustu toho jsem dávno věděla, jen potřebovala od někoho slyšet trochu jinak. Dost mi řekl i o tom, čeho jsem si nikdy nevšímala.

„Tvůj muž je cholerik, ne?“ Hm, tak trochu, odvětila jsem. „Jeho nemoc měl Čingischán, je to nemoc vůdců.“ Jo, vůdce, to on je. A co? Etc, etc.

„Ách jo, tak už se prober, když to nezvládáš! A žij, začni už konečně žít! O co můžeš ještě přijít? Přece o právo volby, nenech si vzít to poslední, právo volby!!! Haló, slyšíš mě, právo, ne možnost, PRÁVO volby vlastního života!“

Takhle to na mě vybalil. A já jak jsem klimbala nad „Tchýní a uzený“  a poslouchala ho zároveň, právo neprávo, až jsem se tak polekala, že jsem převrhla skleničku s vodou na stole, stáhla ubrus a přihlouple ospale jsem si do něho zamotala ruku. A ještě třesk, bum, bác, a cák na stěnu. Knížka pod bramboříkem.

Zas´ měl tu jeho-moji pravdu!

Rozklepaly se mi prsty, moje svaly mi stáhly celé tělo, ruce, nohy, krk, obličej, žádná křeč, jen potísící ta nevyřešená situace a v hlavě promítačka bleskově přehrála pokažený film.

A teď ta ruka v tom pitomém ubrusu.

Mat v současné době nemá mnoho času na mne. Navalil si na sebe kdeco, pracovně i nasliboval cosi svým známým. Lítá v tom, ale já to jako nevím.

No, já to fakt  nevím, ale jsem vědma, takže si to klidně zjistím jinak...

Vezmu křišťálovou kouli,  počítač, zahledím se do dáli, do koule a do počítače a hned budu vědět. Jsem přece moderní čarodějnice, žádná Saxana na koštěti.

No, koště teď ne, ale vysavač, stáhla jsem totiž i květináč s tím blbým ubrusem.

Mat si myslí, že jsem pouze naivka, panička, co si vymýšlí a v hlavě má naparfémované růžové seno. No, fuj, růžovou nesnáším, to by si měl už pamatovat!

Jenže já jsem spíše ta, co ji vychovávali „to holčička nedělá, to holčička dělá, tak se chová, tak se nechová“.

Žádný růžový seno, ani růžový sny.

Kdyby tušil, že kromě něho existuje můj romantický hrdina. Nějaký další charismatický muž, co má čas jít se mnou na procházku, dát si se mnou kafe a  držet mě za ruku..a...no dál už nic.

Tak bych teď nemusela vysávat brambořík z perského koberce... a "Tchýni..." dávat sušit na radiátor. Protože by se na mě naštval a ponechal by mě mému snovému žití.

A pak tu je ještě ten, co jsem mu darovala Modré z nebe, žádný džin ani gin v láhvi, ale bonbony.

Raději toho nechám, naštvat Mata nechci, protože ...

Tohle holčička dělat nesmí!

Nene, TOHLE dříve holčička dělat nesměla, ale teď už ano. Ta doba, co se má a nemá, smí a nesmí, je pryč a navíc – je dávno dospělá.

Jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, které se dějí, ať chceme nebo ne. Někdo věří hvězdám, osudu, náhodě, nejlepší je ale věřit sám sobě a ne něčí ruce, která nás povede.

A nevěřte ani vysavačům, smeták je přece jenom zaručená kvalita. Brambořík se dostal do trubice, a tak vypínám hučícího syčáka, vytahuji květinu z tunelu a smetákem nahrnuji vše na lopatku. Pryč s ním do koše.

Někdy ovšem člověku dojdou vlastní síly a fantazie a pak milerád nahlédne kamkoliv, vyslechne kohokoliv, než je sám opět schopen slyšet svůj vnitřní hlas a najít svoji ztracenou cestičku.

Jenže já si to tak vysnila, i když původně jen jednoho. Zázrak, astrologie, čáry-máry?  Ani to, ani ono, odevšad něco, ale hlavně opět já.

Mám asi ještě nějakou šanci, když už jich je víc, těch charismatických hrdinů.