Dnes je čtvrtek, zítra pátek - Den Vodníka

...konec týdne je pro mě svátek.  Zelené tašky, botky rudé, zítra velký nákup bude. Nakupuji ráda, když mám za co. A v pátek vždy musí být za-co. Ne že bych nakoupila, uklidila a večer mi někdo něco dal navíc. Pravidelně rozhodně ne, neboť doma nikdo nemyslí na vodníkův svátek. A vida! Jsem Vodník! Dochází mi to po těch letech docela pozdě. Mám ráda pátek večer, víkend je zpravidla bez pracovních záležitostí.

V poslední den týdne si pravidelně musím zopakovat, že mám před sebou dva krásné dny, tak krásné, jak si je nenechám pokazit. Ani hlučnou sousedkou, mám ji ráda, dětmi, vůbec, tam je láska dána vlastní krví, ostatní již nemají šanci, těm jsem už dávno vše dovolila. Začínám být vlastně šťastná!. Jsem již tak oproštěná od všeho i od stěny postavené v ložnici před jediným slunečním oknem našeho bytu. Na slunečních paprscích jsem závislá, celoživotně.

Představte si – vpustili jste domů zedníky, aby Vám zateplili byt, večer přijdete potmě do ložnice a u Vaší strany postele máte Au! stěnu. Stojí tam beze slov a navzdory básníkům! Někdo jim to přikázal, já to nebyla. Že se mi těžce tehda dýchalo, to ano, že jsem potisící a naposled pustila z oka spousty slz, ale z úst jen pár slov. Čo bolo, to bolo! Terazky budem majorom ja. Když už jsem tehda neutekla, toho boh –dá nebude...

Dnes večer /je přece pátek/ si napustím vanu, přidám heřmánkovou pěnu, z komory si vezmu lodičku, na dveře dám Nerušit! /žádné prosím/, všem dám ještě ústní instrukce. Pustím Dvořáka, k němu si postavím svíčku /ne z piety, ale z lásky k múze/, skleničku nějakého dobrého.. a budu Rusalkou. Zahalím se do pěny, coby lehkého rusalčího šatu, na hlavě vpletené do vlasů pomněnky, lekníny. Sama na loďce a pochopitelně bez prince. Ještě bych musela být němá a nakonec by mě hodil přes palubu kvůli nějaké upovídanější. Pěnou jsem byla a už nechci. Děkuji, ne,bylo mi ctí.

Budu raději Libuší, kterou by jen tak někdo neumlčel a hlavně neobešel, přivedu si neobyčejně obyčejného Přemysla a budeme spolu v parku na Vyšehradě vozit v kočárku naše všechna vnoučata, dokud místo „golfáčů“ nevezme hole na golf a nevyrazí s Bivojem na Kazín...

Jen mám problém s tím Vyšehradem. V restituci mi ho nevrátí, zmeškala jsem termín. Prahu jako město mám hluboko v srdci. Vidím ....jehož sláva nebes se dotýká. Světla podvečerního města se dotýkají mého srdce a já cítím vzrušující magičnost, když se blížím Praze. A teď se vidím na břehu Vltavy, někde u Sovových mlýnů, jsem vodní víla a mohu Vám splnit jedno přání. Každý pátek jedno přání, které učiní Vás a tím i mě šťastnější.

Rusalka dozněla, heřmánek mě ukolíbal, zhojil, co bylo třeba, je poslední den v týdnu a já jsem zas´o trochu  spokojenější, silnější.