Já mám v živé paměti první zahraniční služební cestu na výstavu CeBit v Hannoveru někdy počátkem 90.let. Autem do Prahy, z Prahy odjezd autobusem ve 22 hod. (v podstatě běžným "linkáčem", kde toho člověk moc nenaspal). Nad ránem zastávka u jakési veřejné studánky, kde jsme si jen opláchli tváře a vyčistili zuby. Nevyspalí jsme dorazili do města, pak celý den strávený na výstavišti. Odjezd z Hannoveru někdy k večeru, návrat do Prahy v pozdní noci, cesta z Prahy autem, návrat domů nad ránem, utahaní jak psi. Tak hektické tři dny jsem už nikdy potom nezažil.

Můj dnes již bývalý manžel začal po revoluci podnikat, podřizoval tomu vše, to nebylo jen o občasném stresu a občasných změnách, to bylo a je o nastavení člověka jen na vysoký pracovní výkon, vydržela jsem to sedmnáct let a pak se vyškrábala na hranu trychtýře, občas jsem i na slunci ...

Milý a trefný popis.

Na začátku byla výměna povolených 200 Kčs (záznam o tom do pasu) a honem Karosou z MHD na Západ na nákup, kde jsme obchody stejně jen procházeli a otravným prodavačům odpovídali "Nur kuken". Pak fialová saka, bílé ponožky a mokasíny "soukromých podnikatelů" (opravdový název, jako kdyby snad byli i jiní podnikatelé než soukromí) a v létě s nafukovací matrací meziměstskou Karosou přes noc do panelákového Bibione nebo do Paříže...

A pak už se postupně otevřel ten festival možností a svobody, který tak krásně popisujete.

To jste mi připomněl, jak jsem v osmdesátých letech chtěla jet do Jugoslávie a předvolal si mne kdosi z podnikového výboru ksč a ptal se, zda se chci vrátit.. a já nebyla v žádné straně, tak jsem byla naštvaná, jak mají divné dotazy....

A mě to nechalo nějak uplně klidným(nebo mě to uklidnilo), ale to cestování, to je fajn:))

...nespadl jste do trychtýře