Cesta do Arles II

„Třikrát přelívaná káva je ta pravá turecká.“ Vždy si vzpomenu na slova mojí řecké spolubydlící Dimitruly na krčském privátě, když vařím českého „turka“.

Pak ještě její smích coby šlehačku na kávě naší debaty, jak to vaří tam u nich na severu Moravy a i v Řecku, kde se narodili její rodiče.

Vzpomínky. Není špatné občas na něco, někoho vzpomenout. Na ústřižky života a pavučinky, které vedou jako cesta od jednoho k druhému.

Ale jen někdy, jen občas.

Když není s kým nebo na co hezkého vzpomenout, stavím si svět. Vzdušné zámky?

Dnes jsem si vyšla poránu sama po louce.

Chladné podzimní ráno. Zbytky mlhy jako mléčná dráha kolem lesa.

Potkala jsem luční víly. Sukně měly z babího léta a posázené diamanty z ranní mlhoviny. Velké těžké třpytivé křišťálově průzračné.

Louka plná tančících ženštin v podzimní neposekané trávě.

Jak jsem tak šla, chtěli mi zabránit ve vstupu Mokřáci. Snad abych těm tanečnicím, žínkám neublížila. Smáčeli mi moje nepromokavé boty a kraje nohavic. Ale já šla vyšlapanou pěšinou. Trochu sychravo, poněkud tajemno. Nedělní ráno. A to ticho.

Nebyly to jen mladinké dívky. Byly to ženy v sukních, různého věku. Různě krásné. V sukních. V takových, v jakých je rádi vidí jejich muži, milenci.

Včera jsme se po letní pauze setkali s Matem. Měsíc strávil ve Francii. Převyprávěla jsem mu svoje léto, rozchody a začátky. Ani mi nevyčetl moji novou sukni, i když je kratší, než jsem měla na pracovní pohovory, na které mne vysílal počátkem léta. To bylo samé: Už jsi tam volala? Proč už jsi tam neposlala životopis? Na co čekáš? Myslíš, že oni si přijdou ke dveřím, zazvoní, ty otevřeš a budou tě s kyticí na kolenou prosit? Přestaň si hrát na malou! Vykašli se na ostatní a starej se teď hlavně o sebe.

Rychlým mužským okem mě prohlédl od hlavy až k patě a pak s tím začal

Že prý, když jsem si konečně uspořádala život, snad i zajímavou práci budu mít, nemám fňukat, že momentálně nemám stálého partnera. „Nemůžeš mít všechno a hned!“

Přísný pečovatelský pohled. Připadala jsem si jakoby mi podepřel záda a já se postavila více vzpříma. Zkrátka měl tu svoji-moji pravdu. Nezbývá než vydržet.

Pohlédla jsem z okna do šeřícího se dne. Šedavé babí léto bylo přilepené nad rohem parapetu. I tady jsem zahlédla malé drobné diamanty vzniklé padající podzimní vlhkostí. Ty víly tady však neměly jen sukně ale i dlouhé přilnavé černající pláště s kapucí.

Udělala jsem jen pá-pá a on se svým “čau lááásko“, šibalským mrknutím a golfovou sadou spěchal. Kam? Za svým golfíčkem, který mu lékaři po spoustě rehabilitací opět povolili hrát.

Uvařila jsem si kávu a sledovala pavučinky.