007, 007, 007, haló? Pokus o druhý tandem

Asi před měsícem mi volala jedna  kolegyně z mé bývalé práce, dnes již neexistující firmy. Shání práci, občas něco dělá, co zvládne a co zkousne její zákonitý. Chtěla po mně, ať jí zprostředkuji, že prý když už jsem ten zprostředkovatel, ať jí zkrátka zprostředkuji předání zprávy pro /no a teď se podržte/ Jamese Bonda!

Fakt, opravdu, nekecám, kecá moje bývalá kolegyně /teda vymýšlí hovadiny, pardón, ale slušněji to neumím/. Že prý má pro něho naléhavý vzkaz. Byl to vlastně dopis.

Nemám ale takové zprostředkovatelské schopnosti, zkusila jsem holuby, ti se na mě vy… čerpaně podívali, že to již oni nedělají, ať zkusím jinou progresivnější firmu. Na poště se mi vysmáli, poslíček na kole je drahý, manžel mě chtěl poslat k lékaři. Nakonec dopis skončil uzavřený v láhvi na Labi. A tak jsem se rozhodla ještě jednou dopis mé bývalky zveřejnit tímto „progresivnějším“ způsobem /počítám, že to bude fungovat jako tichá pošta/. Zde je onen vzkaz:

Dear James Bond,

teď bych Vás tu potřebovala, agente 007.  Doufám, že jste v Evropě. Ztratil se mi manžel. No, ne že bych ho opravdu chtěla zpátky, ale chtěla bych mít jistotu, že se již nevrátí. Není to poprvé a já jsem již bez chuti a sil, jakýchkoliv /pochopitelně z jeho věčného hledání/. V jeho věku a neví, Jamesi, opravdu, on, Jamesi, kam patří /doklady má, takže ho vždy něco donutí, nebo někdo zaveze zpět na adresu,kde má postel rádoby manželskou/.

Vždy, když nechce vyřešit se mnou naše problémy, tak si sbalí takhle ten svůj kufr a neodkladně odjede na svoji půl roku neplánovanou /ano, říká, že to prostě nikdy neví dopředu, ono i očkování pak musí prý absolvovat v letištní hale…chudáček, je mi ho moc líto!/ dovolenou. Někdy  do Karibiku, jindy do Afriky na safari  nebo do Asie na thajské masáže. Nebo na lyžování s mladými… Má to opravdu se mnou těžké, stále na cestách a beze mne, téměř stále. Pokaždé na něho myslím a čekám – na zázrak, tedy čekávala jsem. Vždy cestuje do zahraničí tak náhle, aby mi zkrátil pocit osamění, je tak ohleduplný… Nebo přespává po hotelích, aby měl klid…a my měli levnější inkaso. Jak je šetrný! A pak tady po něm zůstane jen stěna, kterou nechal postavit před oknem v naší jediné slunečné místnosti. On dobře ví, jak miluji slunce a vzduch, a tak mi ho nechává jako dárek. Naše nezaplacené inkaso. To abychom měli příště o čem mluvit. Dusno ve vzduchu jak v Africe. On mi to zcela nevědomky vynahrazuje, je nedoceněný!

Jamesi, býval moje láska, ale jeho představy o lásce nikdy nebyly o společně prožitém. Že Vám to připadá divné, že nemám čím platit? No, já to do dnešního dne rovněž nechápu, jsem kapinku v počítání pozadu. Mám malé příjmy, vždy  jsem byla ta kvočna, která seděla u dětí a nebojovala sama za sebe, jen za děti, za moje rodiče, vše dala na rodinnou hromadu a nebylo to jen ložní prádlo a kapesníky, bylo to vše, co jsem měla –vše dohromady, v dobrém i zlém,položila jsem se tam také, jak naivní žít upřímný společný život. Když už jsem se jednou vdala, tak to pro mě bylo svaté. To byste, Jamesi, měl vědět, myslím, že to je pro jeho nalezení důležité. Foto přikládám. Lidi spolu buď žijí a nebo se rozejdou, kočkopsa mám já. Ne že by nás nevzal k Jadranu nebo i se mnou jel na úžasnou cestu po Evropě, která začala tím, že mi rozšlápl kufr, neboť jsem si špatně vysvětlila jeho pokyny na cestu. Jsem tak sobecká, myslím to tak upřímně! No, fuj! Ale stejně jsme to zvládli se slzami v / mých/ očích a vyrazili na naši společnou cestu, vstříc.. stejným zítřkům. Jen čekal, že budu již vždy poslušná a nic mu nevytknu. Bohužel, a tak mě již nikam nechce brát. On byl vždy velkorysý a šetrný. Je zkrátka milý, něžný, ohleduplný a stále mě chce převychovávat, jak šlechetné!

Scalliová s Muldrem mi již psali , ale jsou právě v LA a letadlo dnes již nestihnou.  Přesto a proto, no zkrátka, agente 007, budu čekat na Vás.

Scalliová s Muldrem totiž mají ještě objíždět jiné lidi na dovolené v Evropě, něco mají v Toskánsku, něco v Brně, za bílými ptáky na modrém nebi, budou řešit nějaké kameny, vejce a rajčata.  Než doletí /ne ti ptáci/ za mnou /ani ty kameny ne/, bude konec týdne. Mají toho zkrátka příliš.

Jamesi,  čekám, že se mi ozvete, jste moje energie, kterou si chci přibalit na cesty. Ale teď vážně – při představě, jak skáčete tandem, se nadechuji, ale nedokážu to hned. Zkrátka Vás tu potřebuji! Očekávám Vás, jako vždy u mě, každou noc, ale až usnu.

Bye, your Spící krasavice.

Tak jsem splnila, co jsem slíbila, ale že mi to dalo. Foto pochopitelně zašlu pouze na emailový dotaz…

Malinko zpoždění /asi tak skoro, no, téměř dva měsíce... / mi snad kamarádka promine.

Je na tom s tím svým o malinko lépe, rozhodla se totiž také začít žít po svém. To jen tak na okraj, aby bylo vše jasnější.

Někdy je i lepší se neunáhlit a vše rozmyslet nebo přibrzdit, když člověk ve středním věku chce zkusit ještě  jeden tandem.