Dva případy a všemocní znalci

Případ první: Příběh dvou chlapců (nyní 5 a 8 let) z Plzně, odebraných v dubnu 2016 do ústavu proto, že odmítali otce (blíže http://vodickovamarie.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=535813), má i nadále smutné pokračování. 

Matka, která o děti vždy vzorně pečovala a kterou děti milují, se dopustila jediné „chyby“ – uvěřila staršímu synovi, u kterého si povšimla změn v chování (pomočování, bolesti břicha bez fyziologické příčiny, skleslost, zadrhávání v řeči a dal.), který se jí o Vánocích 2014 svěřil, že za ním otec v noci chodí, sahá mu na přirození a do zadečku, a jeho to bolí. Taky ho bouchá do hlavy, a i když mu slíbil, že už nepřijde, zase to porušil.

Ačkoli pět odborníků z praxe považovalo sdělení chlapce za věrohodné, přiklonila se paní soudkyně ke znaleckému posudku PhDr. Moniky Kopárkové, která děti viděla až rok a půl poté, kdy matka s dětmi od otce odešla. Navíc tato znalkyně, jak dokládá nahrávka z vyšetření, podstatné pasáže, kdy chlapec hovoří o tom, co mu otec dělal, do posudku nezahrnula, přímou řeč dítěte interpretovala nepravdivě, a dokonce mu vsunula do úst výroky, které neřekl.

Například na dotaz, proč chlapec napsal dopis, že nechce chodit do Domusu, kde probíhaly asistované kontakty s otcem, nezletilý podle nahrávky (o níž nezletilý ani znalkyně nevěděli) odpověděl: „Abysme šli, když půjdeme z toho Do-domusu co nejrychleji domů“. V písemném vyhotovení posudku je však uvedena v přímé řeči tato odpověď: „Protože se chceme jeho co nejrychleji zbavit.“ Na otázku znalkyně, jestli si chlapec pamatuje, co mu otec dělal, dítě odpovědělo: „Jo“. V posudku je uvedeno: „Tohle si dobře pamatuju“. Autentická odpověď chlapce na otázku, jak ho otec u školy přesvědčoval, aby šel k němu domů, byla: „Pro-pro-proto-protože mi říkal, že by-by-by, že když budu u něj doma, tak že mi dá všechny skluzavky.“ Znalkyně napsala: „Že když budu u něho doma, bude to v pořádku.“ Nahrávka dokumentuje, že chlapec uvedl, že před tím, než ho otec praštil do hlavy, mu mačkal přirození a sahal mu do zadečku, a že ho to bolelo. Znalkyně však zmínila jen bouchnutí do hlavy. Bití do hlavy nezpochybnila, ale uvedla k tomu, že tím dítě nemohlo být traumatizováno natolik, nakolik traumatizované je. Znalkyně uzavřela, že vyjádření dětí nesplňují kritéria specifické věrohodnosti, že je matka naprogramovala, protože je paranoidně nastavená, a že u staršího chlapce jde o syndrom zavržení těžkého stupně. Psychiatr, kterého si přibrala jako konzultanta, přitom žádnou paranoiu ani jinou duševní poruchu u matky neshledal. Když u soudního jednání matka sdělila, že má nahrávku vyšetření a že interpretace výpovědi dítěte neodpovídá skutečnosti, soudkyně Mgr. Žižková další otázky na znalkyni neumožnila a její výslech ukončila. V souladu s doporučením znalkyně dne 2. 9. 2016 svěřila oba chlapce do péče otce a matce stanovila asistovaný styk dvakrát jednu hodinu týdně, avšak až od právní moci rozsudku.

I tento případ potvrzuje tristní situaci, kterou nedávno kritizovali soudci, státní zástupci i advokáti na konferenci Pražský právnický podzim. Shodli se na tom, že „soudní řízení v trestních věcech a občanských sporech čím dál více ovládají a nafukují téměř nedotknutelní znalci. Ty sice jednou jmenoval soud, ale i když o práci některých panují v justici velké pochyby, nelze je reálně odvolat.“ Místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Roman Fiala uvedl, že „znalci už někdy rozhodují za soudce a jsou pro nás, soudce, tak určující, že jen tak odtlumočíme, co nám sdělili v posudku.“, viz https://www.novinky.cz/domaci/419988-soudni-rizeni-ovladli-nedotknutelni-znalci.html

Od umístění dětí v ústavu až do soudu měla matka jakýkoli kontakt s dětmi zakázaný. Po vynesení rozsudku zákaz pozbyl platnosti. Matka proto požádala soud o umožnění alespoň asistovaného styku v rozsahu rozsudku ještě před rozhodnutím o odvolání. Její návrh ale soud zamítl s tím, že neosvědčila, že jí otec brání v kontaktu. Matka se tedy snažila s otcem telefonicky dohodnout na setkání s dětmi, ale otec telefon nezvedal. Ve středu 12. 10. 2016, půl roku poté, kdy děti viděla naposledy, se tedy matka vydala do bydliště otce, aby syny konečně spatřila a předala jim ovoce a nějaké oblečení. Otec po zazvonění otevřel, ale děti, které se chtěly s matkou přivítat, strkal zpět do bytu a matku vyháněl slovy „Vypadni, zmiz nebo zavolám policii“. Nakonec matku před dětmi fyzicky napadl údery do hlavy a do hrudníku, a v bití pokračoval, přestože děti plakaly a stále křičely: „Táto, nech ji bejt, musíš ji nechat bejt, když je hodná…“. Ačkoli po napadení byla matka v tříměsíční pracovní neschopnosti a úřady obdržely i nahrávku se zoufalým křikem a pláčem dětí, jediným výsledkem byla případová konference, na které bylo dohodnuto, že se matka může s dětmi jedenkrát týdně setkat v organizaci Domos. V polovině listopadu 2016 Krajský soud v Plzni rozhodl, že se matka může s dětmi stýkat na vycházce za asistence sociální pracovnice ÚMO Plzeň 2 - hodinu v pondělí a hodinu ve středu. V pondělí o Vánocích se styk nekonal, protože OSPOD ve svátek nepracuje. Matka se na Štědrý den snažila dětem aspoň zavolat. Otec sice telefon zvedl, ale i když děti žadonily a chtěly s ní mluvit, zavěsil.

Děti jsou vždy velmi šťastné, když se s matkou setkají. Během vycházek vymýšlejí způsoby (před sociální pracovnicí), jak by se k matce vrátily, starší chlapec například řekl: „Já bych chtěl trampolínu, že když bych, kdybych byl na trampolíně, která by měla červenej puntík, … tak ona by mě vypinkla až k tobě domů.“ Vymýšlejí i další plány, např. provrtat se k matce vrtačkou, vyrobit robota, který je k ní přenese, utéct k matce nebo do dětského domova, aby se odtud k ní dostaly. Mladší chlapec vyslovil přání, aby skládací vrtulník, který jim matka dala, byl „opravdický“ a oni by s ním k ní doletěli. I když sociální pracovnice některé tyto výroky zaznamenala do zprávy pro soud, i když u mladšího dítěte došlo k regresi (školka navrhuje odklad školní docházky), i když starší chlapec stále zadrhává a jeho prospěch se zhoršil, OSPOD i soud nadále trvají na tom, že matka může děti vidět jen dvě hodiny týdně s asistencí. Jejich důvěru má jen otec.

Případ druhý: Naproti tomu zastání u státních úřadů nenašel otec téměř čtyřletého chlapečka z Prahy 5. Matka dítěte má dvě starší děti – devatenáctiletého syna a šestnáctiletou dceru, každé s jiným mužem. Trvalý pobyt má na městském úřadě v jiném kraji. V červenci 2012 se i se svými dětmi přistěhovala k otci. Tady se jim v březnu 2013 narodil syn. V roce 2014 matka navázala známost s (bulvárem propíraným) mužem, o čemž tato média informovala. Podle sdělení otce se vracela až k ránu, on se ale snažil kvůli synovi vztah udržet. Matka však stále chodila domů pozdě v noci, a posléze se přiznala ke známosti s dalším mužem. Otec proto podal k soudu návrh na svěření syna do své péče. Když to matka zjistila, dne 7. 11. 2016 se přestěhovala k novému příteli. Následující den podala na otce trestní oznámení pro pohlavní zneužívání syna. V průběhu šetření policie bylo podezření ze zneužívání věrohodně vyvráceno. Policie v tomto případě jednala rychle a důsledně, žádný jiný důkaz ani projevy dítěte údaje matky nepotvrdily. Přesto matka až do jednání v organizaci Pexeso dne 30. 12. 2016 (zprostředkované OSPOD) bránila otci v jakémkoli kontaktu se synem. Chlapeček ale tak toužil po otci, že si toho dne prosbami a pláčem vynutil odchod s otcem přímo z Pexesa. Matka pak dítě několikrát otci „zapůjčila“, chlapec se k ní a jejímu novému příteli ale nechtěl vracet. Jak dokumentuje videonahrávka, dítě pláče a prosí, aby mohlo zůstat u otce a spinkat u něj, i když je otec trpělivě přesvědčuje, že maminka na něj čeká, že by byla smutná a že se k němu zase brzy vrátí. Chlapeček se však přesvědčit nedal a k matce se vracel s pláčem. Jak vidět, i čtyřleté dítě je schopné dát najevo své přání. Po měsíci matka opět přestala synovi kontakt s otcem umožňovat, a dokonce i před plánovanou hospitalizací v nemocnici odmítla nabídku otce, že se o syna postará. Raději ho nechala v péči svého přítele a zdravotně handicapované babičky.

Na rozdíl od plzeňského případu OSPOD v Praze 5 neshledal důvody pro podání návrhu na předběžné opatření, i když neumožňováním kontaktu s otcem je dítě zjevně traumatizováno. Otci v době hospitalizace matky sociální pracovnice doporučila, aby si syna vyzvedl za asistence policie. Policie asistenci odmítla s tím, že to nespadá do jejich kompetence. Otec se proto vydal pro syna sám, ale bez úspěchu. Přítel matky dítě nevydal. Matka otci napsala, že až do rozhodnutí soudu mu syna nedá a žádný kontakt mu neumožní. Jak známo, soudy trvají dlouho. Jen v případě návrhu OSPOD se musí rozhodnout do 24 hodin.

Ministerstvo práce a sociálních věcí metodicky řídí orgány sociálně-právní ochrany dětí prostřednictvím krajských úřadů. Bylo by asi dobré, kdyby se paní ministryně Marksová víc zajímala o to, jak podřízené orgány chrání děti v praxi a jestli je sociálně-právní ochrana dětí v obdobných případech vykonávána podle jednotných a předvídatelných kritérií. Bylo by to myslím prospěšnější než prosazovat otcovskou dovolenou či jiné genderové výdobytky.