Kam ve Vídni, když prší? Dolní Belvedere

Vodičkův průvodce po Vídni, protože nejen Stephansdomem, Hofburgem, Schonbrunnem a Belvederem je Vídeň zajímavá

Není knižního průvodce, který by vás nepřesvědčoval, že v Dolním Belvederu ve Vídni prezentují gotické a renesanční umění z rakouských luhů a hájů. Ze sbírek rakouského umění. Odpověď zní: ano i ne. Dost gotiky, trochu méně renesance a hodně dobře koukatelného jiného.

Trochu na škodu věci. Staré fotografie ukazují, že gotika i renesance zde užívaly prostory v těsném sousedství. Což není na škodu, pokud chcete vidět drobný tah štětcem a velký skok pro umění – možná i v jedné výstavní místnosti. Marx říkal, že kvalita se změní skokem, když se v dostatečné míře naplní kvantita. Pokud bychom přijali jeho dialektiku, dostatečné množství gotické malby způsobilo nástup nové kvality – renesanční malby.

Asi to tak jednoduché nebude. Ale skok to byl mistrovský.

Německá renesance – tak trochu pořád gotika

Středověká umělecká tvorba jména svých autorů příliš nezná. Tedy ve středověku se nedbalo na to, aby bylo dílo známo podle autora. Podle řemeslné dílny, ve které vzniklo, ještě ano. Například oltář v Kostelu sv. Jakuba v Levoči z dílny Mistra Pavla z Levoče.

Renesance chod věcí změnila. Autorský podpis získal význam. Proto budete-li pátrat po autorech renesanční tvorby v Dolním Belvederu, natrefíte zejména na jména Michael Pacher a Lucas Cranach starší. Ten druhý je pro nás zajímavý. Je dobrou ukázkou toho, že „přechody“ v umění se nedějí dialektickým skokem.

„Mistři podunajské školy Altdorfer a Huber, obdařeni větší citlivostí a intuitivní znalostí účinků světla a barevných skvrn, dávali volný průběh svému lyrismu v jiskřivých mytologiích a v náboženských výjevech, kde země nabyla na významu dosud neznámého. Když jeho zánět ochladl, stal se malířem saského kurfiřtského dvora a jedním z nejhorlivějších luteránů, který dal své umění do služeb reformace. portréty, méně dekorativní a často velmi výstižné, ospravedlňují jeho popularitu.“[1]

A je to jako déjà vu. Jenže tady to není „již viděno“, ale opravdu viděno. Přestože se pan Cranach starší uvádí jako nepřehlédnutelný představitel německé (rozuměj i rakouské) renesance, je to vlastně „zpátečník“ zamilovaný do gotiky. Prezentovaná díla jsou spíše gotická než renesanční. Vůbec to však neznamená, že by byly méně koukatelné. Určitě ne. Ve výrazu jsou tvrdší, strašidelnější, hranatější, ostřejší barevné – ale zajímavé.

Když ne renesance, tak co?

Toto je správně položená otázka. Dolní Belvedere nabízí časově omezené, tematicky zaměřené výstavy. V době naší návštěvy (prosinec 2025) to byly Franz Xaver Messerschmidt: Mehr als Charakterköpfe a Cézanne, Monet, Renoir: Französischer Impressionismus aus dem Museum Langmatt.

Messerschmidt je dobrá ukázka toho, jak historie nezná hranice. Nebo umění nezná hranice? Nebo jak zapomínáme na své?

Franz Xaver se narodil v roce 1736 ve Wiesensteigu. Zemřel v roce 1783 v Bratislavě. Není zde však pohřben. Důležité je, že jeho „charakterové hlavy“ vznikaly v Bratislavě (správněji v Prešpurku).

Přijmeme-li vysvětlení českého básníka a filosofa Egona Bondyho[2], hlavy vznikly jako odezva na setkání jejich autora s ďáblem pod bratislavským hradem. Jednoho večera se mu prý zjevil pekelník. Aby ho odplašil a vrátil do horkého podzemí, Messerschmidt začal modelovat hlavy.

Geniální hlavy. Hlavy s výrazem obličeje, který se nikdy nezopakoval. Výrazy, které kulminují od karikatury k dokonalému výrazu serióznosti. Hlavy, jejichž počet podle Bondyho nebyl dostatečný a Messerschmidt zemřel v pomatení smyslů.

Sbírka hlav, které se roztratily do celého světa. Hlavy, které nejvíce najdete v Horním a Dolním Belvederu ve Vídni. Málinko je má Slovenská národní galerie v Bratislavě. Bohužel, Bratislava a její souvenir shops na Messerschmidta také zapomněli. Nevýrazně si ho připomínáme. Přestože nevytvořil jen hlavy, ale i bezprecedentně dokonalé busty vysokého managementu rakouské císařské říše 18. století (období vlády milované a obdivované – dokonce osvícené – Marie Terezie), je pro Slovensko téměř zapomenutou osobností.

A francouzští impresionisté z Langmattu?

Kdo nemá rád impresionisty? Možná pan Louis Leroy.

„V roce 1874 si umělecký kritik Louis Leroy před Monetovým obrazem s názvem Imprese, východ slunce ironicky odfrkl: ‚No to je mi imprese, jsem ohromený!“ Rozostření a naznačenou, ale nedotaženou malbu považoval za opovrženíhodnou. Sisleyho či Berthe Morisot – označil za‘ impresionisty’.

Co s tou potupou udělat? Smířit se? Oponovat? Monet měl mnohem chytřejší nápad: zmocnil se jí jako zástavy. Obrátil urážku na hrdost a dnes je impresionismus nejznámějším a nejoblíbenějším směrem na celé planetě.“[3]

Něco málo k Dolnímu Belvederu

Vídeňský Belvedere tvoří dva paláce na terénní vlně, které v horní části dominuje výstavní a reprezentativní Horní Belvedere (přesně ten, ve kterém je vystaven Polibek Gustava Klimta) a ve spodní části uzavírá zahradu menší a komornější Dolní Belvedere.

Ten postavil v letech 1712 až 1716 Johann Lukas von Hildebrandt pro prince Evžena Savojského. Sloužil mu jako letní sídlo, zatímco později postavený Horní Belvedere se používal pouze pro slavnostní a oficiální účely. Vchod byl přes nádvoří na Rennwegu.

Dědičkou obou paláců a zahrady se po smrti prince Eugena stala císařovna Marie Terezie. Císař Josef II., její syn, schválil matčin nápad přenést sbírky habsburských císařů ze Stallburgu (budova v renesančním stylu v centru Vídně mezi Josefsplatz a Michaelerplatz, součást paláce Hofburg) do Horního Belvederu.

Tak se stalo, že v roce 1777 zde otevřeli – jako jedno z prvních veřejných muzeí na světě – Císařskou obrazárnu. Vstup byl volný. Díla uspořádala podle uměleckých „škol“, tedy podle původu a stylu.

Císař František I., vnuk Marie Terezie, začal pro galerii od roku 1827 nakupovat tehdejší současné umění. Historie Císařské obrazárny v Horním Belvederu končí v roce 1891 otevřením Kunsthistorisches Museum na Ringstrasse. Sbírky přemístily do větší, modernější a reprezentativnější budovy.

Dolní Belvedere – tak jak?

V úvodu jsem to řekl: dost gotiky, trochu méně renesance a hodně dobře koukatelného jiného.

Řeknu to jinak: pokud jste viděli expozici Horního Belvederu, nenechte si ujít Dolní Belvedere. Jen ne v jeden den. Tolik obrazového zpravodajství by porazilo i mamuta.

Štěstí mají ti, kteří se do Vídně mohou vydat opakovaně na výlet. Ostatním pořadím, aby si šli prohlédnout třeba vídeňskou ZOO a později se sem vrátili.

Dolní Belvedere – díky relativně časté výměně výstav – má stále co nabídnout.

Aktuální informace: https://www.belvedere.at/en/visit/lower-belvedere

Vstupné € 16,50 on line € 18,00 na místě v pokladně

Senioři nad 65 let € 13,00 on line € 14,50 na místě v pokladně

Studenti méně než 26 let € 13,00 on line € 14,50 na místě v pokladně

Děti a mládež méně než 19 let € 0,00

Návštěvníci s platnou Vienna City Card € 15,00

Otevírací hodiny Pondělí až neděle 10.00 – 18.00 hodin.

Zveřejněné fotografie jsou dílem autora textu

[1] René Huyghe, Umění renesance a baroku, Odeon 1970, str. 155

[2] Egon Bondy, novela Agónie Epizóda

[3] Thomas Schlesser, Monine oči, Inaque, 2025, str.223