Kam v Krakově, když prší? MOCAK, Muzeum současného umění

MOCAK, neboli Muzeum současného umění v Krakově, je továrna. Bývalá továrna. Na hrnce a smaltované nádobí. Dnes galerie, která chvílemi připomíná kino prezentující současné umění. Velice úspěšně. Přímo, dotykově, nekonformně, někdy až tak „po tlamě“. Na tom je všechno dobré.

Údajně je část expozice stálá a nemění se. Část (zejména ta, která se nachází v přízemí) je prostorem pro dočasné prezentace. V době naší návštěvy jí dominovaly dvě velké autorské výstavy. Dvě výtvarnice, ženy, které mají jistě-jistě hodně společného. Obě expozice byly jako jízda na horské dráze.

Ewa Partum

Informace o Ewe Partum (* 1945, Grodzisk Mazowiecki) říkají, že je předchůdkyní konceptuálního, feministického a kritického umění v Polsku, autorkou akcí a instalací ve veřejném prostoru, filmovou tvůrkyní, fotografkou a zejména umělkyní performance a vizuální poezie. Studovala na Státní vysoké škole výtvarných umění v Lodži (dnes Akademie výtvarných umění v Lodži) a na Akademii výtvarných umění ve Varšavě. Její nejstarší konceptuální dílo Přítomnost/Nepřítomnost, vytvořené v roce 1965 ještě během studentských dob, se zabývalo problémem přítomnosti žen v progresivním uměleckém prostředí.

Ewa Partum je skutečným prototypem avantgardního umělce. Bezpochyby nenechá nikoho hovět si v jeho komfortní zóně a užívat si „ňu-ňu sladké“ umění. Je vichrem, spíše vichřicí, která vás nejen smete z nohou, ale vás ještě jako autobus převeze nepohodlně z místa C do místa F. Toto jí nelze upřít. Za to jí patří poděkování.

Potom přichází druhý plán. Co je v konceptuálním umění, v contemporary art, umění a co je projev vyvolaný disharmonií vnitřního prostředí tvůrce? Co lze označit za umělecký projev? Co je na tom umělecké? Kde začíná společenský klam?

Hezká nahá ženská postava se mění na symbol rozporu. Žití, přežívání, sexualita, agresivita, neztotožnění. Neumím posoudit, kolik z toho je intimní zpověď rozhárané osobnosti. Možná vtipná a originální performance (Performance Pirueta, která se konala v Západním Berlíně 23. listopadu 1984), při které mladá žena na bruslích drtí zrcadlo pod svýma nohama, se díky její nahotě a vzteku mění na… vyvolalo by to ve mně obavy, kdybych byl toho přímým svědkem.

Rovněž zástup žen se zdviženými šaty, odhalujícími výrazný černý otvor v rozkroku, je spíše svědectvím o bolavé duši než uměleckou výpovědí. Ne každý člověk s výtvarným talentem se stane umělcem. Ne každý umělec se prezentuje výtvarným talentem.

Tvorba Ewy Partum je chvílemi pěknou ukázkou samoúčelnosti a terapeutické hry. A umění? Ne, ne, umění je tam tolik jako palem v Antarktidě. Z mého pohledu. Možná někdo přijde k vnitřnímu ztotožnění, ke znežnění, k závanu přilnutí k jejím dílům. Možná. Stejně jako možná někdo přijde k otázce: I tohle, Brute?

Toyen

Ačkoli Toyen (* 21. září 1902, Praha – † 9. listopad 1980, Paříž) patří do „komfortní“ zóny umění, nemusí to být úplně tak. Perokresby, ve kterých hlavní roli hraje rukama objímaný penis či vagína jako květ rozprostřený na pláni, nemusí být pro každého návštěvníka to „pravé makové“.

Umělkyně, surrealistka, ve své době určitě označována jako „šiblá“. Inteligentní, talentovaná, s neokoukaným vhledem a nadhledem na denní koloběh věcí. Vlastním jménem Marie Čermínová, geniální česká výtvarnice, zakladatelka směru artificialismus, která o sobě vyprávěla zásadně v mužském rodě.

V šestnácti letech se „Manka“ rozchází se svou „příliš obyčejnou“ rodinou a odchází studovat malířství. Ze studia na vysoké škole UMPRUM odejde po půl roce. Pracuje v továrně na mýdlo a střídá podnájmy.

V roce 1922 zamířila na studijní cestu do Dalmácie, kde se seznámila s Jindřichem Štyrským. Setkání se Štýrským se stává celoživotním vztahem. Toyen zapadne do umělecké skupiny Devětsil, komunikuje s Jaroslavem Seifertem, Vítězslavem Nezvalem či Karlem Teigem. V této době přijme pseudonym Toyen. Podle legendy je jeho autorem Seifert, ale své k němu dodávají i Teige a nakladatel Jan Fromek. Mimochodem, v Polsku vás upozorní, že přezdívka vychází z francouzského slova „citoyen“ – občan.

Se Štýrským žije, maluje a těší se. V Paříži mají vlastní ateliér a prodávají obrazy. Jedním z mužů, kteří Toyen finančně zajišťují, se ve 30. letech 20. století stává Bohuslav Brouk, dědic velkého obchodního impéria Brouk a Babka.

Špatné časy 2. světové války přeorientují Toyen na ilustrace knih, ex libris a stínítka lamp. Během nacistické okupace ukrývá doma Žida Jindřicha Heislera. V roce 1942 Štýrský umírá, což Toyen velmi zasáhne; náměty jejích obrazů po jeho smrti a během války ještě více potemní. Po válce odjíždí s Heislerem do Paříže. S sebou berou rozsáhlou sbírku jejích i Štýrského obrazů. V Československu meanwhile dojde ke komunistickému převratu, který Toyen připraví o veškeré úspory. Ve vykonstruovaných procesech odsoudí její známé a přátele v čele se Závišem Kalandrem.

Toyen žije v chudobě a setkává se jen s už poněkud anachronickou surrealistickou skupinou. Maluje obrazy plné temnoty a „ticha, které se kolem malířky rozhostí“. Ve svém asketicky zařízeném bytě hostí přicházejících bílým rumem a mlčením a zamlžuje cokoliv o chystaných výstavách.

Život i tvorba Toyen jsou dobrodružstvím na ploše Evropy. Poprvé jsem viděl její obrazy v Horním Belvederu ve Vídni. Byla to láska na první pohled.

Něco málo o architektuře galerie

V sousedství galerie je Smaltová továrna v Krakově (polsky: Fabryka Emalia Oskara Schindlera), ta továrna, díky které Schindler zachránil nejeden židovský život. Méně je známo, že i Muzeum současného umění (MOCAK) je součástí Schindlerova továrního komplexu.

Poněkud matoucí působí pohled z ulice Lipowa na širokou betonovou zeď s nápisem MOCAK. Moderně-brutální sloh. Ale není. Užší přístupová ulička směřuje k vnitřnímu nádvoří, které současně otevírá pohled na lomené střechy a prosklenou stěnu galerie. Profil tovární haly je zachován, obnoven moderními stavebními materiály.

Otlučené zdi původní haly i leštěné šedé hladké stěny, účelnost, strohost, minimalismus – prostory poskytují komfort, vzdušnost, světlo a volnost. Dvě podlaží, přízemí a podzemí, intimní veřejný prostor nabitý vizuálně atraktivním uměním.

Program Muzea současného umění v Krakově MOCAK, otevřeného 19. května 2011, zahrnuje prezentaci nejnovějšího mezinárodního umění, vzdělávání, jakož i výzkumné a publikační projekty. Nejdůležitějším cílem MOCAKu je prezentace umění posledních dvou desetiletí v kontextu poválečné avantgardy a konceptuálního umění, jakož i objasnění odůvodnění tvorby umění zdůrazněním jeho kognitivní a etické hodnoty a jeho vztahu ke každodenní realitě.

Všechny projekty jsou realizovány s ohledem na různorodé publikum. Publikace poskytují informace o původu a významu prezentovaných děl a událostí a zasazují je do kontextů. Instituce považuje za důležitou výzvu snižovat předsudky vůči současnému umění.[1] Takto MOCAK představuje sám sebe na své webové stránce.

Ty ostatní výstavy

Dobré a lepší.

Všemu dominuje instalace Krystiana Lupu „Live Factory 2“. Vychází ze scénického ztvárnění divadelní hry Factory 2. Lupův koncept navazuje na stříbrnou éru Factory, Warholova kultovního newyorského studia. Bordel a humus zde znamenají hravost a neústupnost v umělecké nezávislosti a konceptech. Ne každý by v tom chtěl žít, ale je fajn se na to podívat, vstoupit do kulis divadla a ocenit to.

Na podzim 2023 darovali Teresa a Andrzej Starmachovi sbírce MOCAK 67 děl nejvýznamnějších současných polských umělců. Dar představují díla z oblasti malířství, sochařství, instalace a scénografie. Některá díla jsou „klasikou“ současného polského umění, jako například Embryologie od Magdaleny Abakanowicz a Labyrint od Edwarda Krasińského, jiná představují významné autory spojené s Krakovem – Marka Chlandu, Piotra Lutyńského a Grzegorze Sztwiertniu.

Spojuje je vzájemná nespojitelnost a silný individualismus. Originálnost a kreativita. Neonový nápis Kunst macht frei, loutkoherecké máňáky, cosi jako invalidní vozík s koly z listů okružní pily, obrazy svatých v postmoderním podání – bez jakékoli dehonestace... Je toho dost. A je to opravdu dobré.

O návštěvě

Muzeum Sztuki Współczesnej w Krakowie MOCAK není lehkým pamlskem po nedělním obědě. Je náročné i zábavné, únavné i relaxující. Je dobrým místem, pokud najdete odvahu říct si: podívám se na to, i když mě to prefacká. Za návštěvu určitě stojí.

Aktuální informace

https://mocak.pl/

Otevírací hodiny

úterý - neděle: 11:00. -19:00.

pondělí: zavřeno

Adresa

Muzeum Sztuki Współczesnej w Krakowie MOCAK

ul. Lipowa 4

30-702 Kraków

Základní vstupné: 30 zl - cca 7 eur

Zveřejněné fotografie jsou dílem autora textu

[1] https://en.mocak.pl/about-the-museum