Takových znám spoustu.Chtěli sežrat svět jak Bureš,až je to semlelo.

Vždycky jsem byl zaměstnanec, zřejmě hlavně z pohodlnosti, sociální jistoty, dovolená, různé benefity, prostě zaměstnanecký poměr mi dává klid na koníčky a rodinu plus nějakou jistotu, to všechno nic nemění na tom, že jsem vždy měl finanční rezervu na rok dopředu, prostě od jistého času člověk myslí na zadní kolečka. Dle mého názoru by to tak měl mít každý, jet na doraz ať již jako živnostník nebo zaměstnanec je smrtící. Nedal bych nic ani živnostníku ani zaměstnanci - maximálně na jídlo a pozastavil bych placení půjček a nájemného, nic bych neodpouštěl, protože takový je svět a takhle to je, všichni natahují ruku a uvažují zřejmě jako děti, protože rezervu nemají - na co taky. Zadlužení státu a rozhazovaní peněz je cesta do pekel, lepší je vychovávat k odpovědnosti sám za sebe. Takže vy všichni, kteří se cítíte ukřivděni, přestaňte nadávat na stát a zamyslete se, jestli to není také o vašem přístupu.

Není čas na zdravotní problémy? Na vlastní děcka také ne? A tomu říkáte podnikání...

kdo to nikdy nezkusil (podnikat poctivě), stejně neuvěří...máš pravdu Vlčáku a jsem ráda, že jsi to řekl nahlas...

PS: chtěla jsem napsat, že "máš koule", ale to by mi Vladěnka dala ceres...

Slétli se jak vosy na pivo, Davide.

Svým řáděním v diskusi perfektně dokázali pravdivost Tvého blogu

Nevěšte hlavu, nezahynete hlady a při tom ani nebudete muset hnout prstem (tedy vyjma vyplnění příslušných tiskopisů):

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/koronavirus-vlada-pomoc-osvc-kurzarbeit.A200331_104043_domaci_kop

Tak já Vám nevím. Musíte tolik dělat prakticky bez dovolených, několik provozoven na krku, děti nevidíte, strachujete se o zabezpečení rodiny. Žijete takříkajíc z ruky do huby takže je Vás možno položit pár týdny nečinnosti. Tohle smrdí neschopností. Ps.: Jsem živnostník, bez problému přežiji pár měsíců.

A jak dlouho vydrží vašich třeba 20 zaměstnanců (s platy, které jim budete posílat)? A co vám zbude, když budete mít příkladně čtyři cukrárny ve městě (v pronájmu) a výrobu zákusků k tomu? O tom ten blog je.

Zedník, kominík nebo stolař, který má dílnu doma na zahradě, vydrží třeba rok, ale pokud podnikáte jako pan Vlk, máte smůlu (pan Vlk má smůlu). Schillerová mu vzkazuje, že silniční daň za auta, kterýma teď po silnici nejezdí, může zaplatit až v řijnu.

Problém je jeden, jediný...chápu zoufalou situaci pana Vlka..ale byl vždy proti pomoci těm co to nejvíce potřebují, pro chudé. nemocné, méně schopné občany, bezdomovce, atd....a možná zasáhla karma pro lidi, kteří sice tvrdě pracují ale myslí si, že jsou něco více a ostaní je povl

karma ve smyslu duchovní tradice...

Pocit dobře udělané práce a vybudování čehokoliv hodnotného (vč. třeba prodejny koupelnového vybavení na kterou se lidi s důvěrou obracejí), i to je motor podnikání. Pokud jste čekal, že to pochopí chudáci Havránkové a podobní, jejichž život se zatím nejspíš skládal se snahy natahat malou domů, beru jako důkaz vašeho životního optimismu.

Pocit, když vám nejmenovaní jednotlivci sdělí, jaký jste zloděj, když jim nechcete instalovat vybavení "bez papíru", protože chcete hrát se státem "na rovinu" - k nezaplacení.

Pocit, když nyní vidíte škodolibou radost chudáků, kterým jste v hospodě platil pivo, tak O.K.

Jejich údiv, že jste přijal odpovědnost za vlastní život a svoje podnikání zase postavíte na nohy - to si užijte! Tak do toho, Davide!

(a tom posledním dost vím, jedeme v tom spolu)

Mně nikdy Vlk ani Beránek a Trusina už vůbec pivo neplatili. Také ale nemám škodolibou radost. A nikdy jsem nepožadoval nic bez papírů, ale často jsem žádný papír nedostal. Když jsem chtěl alespoň hrubý popis co vše bylo uděláno, ne žádnou fakturu, tak se někteří fest ošívali. Štve mě že nežiji ve vaší verzi vesmíru, kde živnostník si vždy stojí za svou prací, nepředražuje ji, snaží se ji vždy odvést v té nej kvalitě v daných podmínkách, promptně řeší oprávněné reklamace. Jako setkal jsem se i s takovými, ale víceméně to byly pověstné bílé ovce.

Pane Vlk,nebuďte měkký, nevzdávejte to.

Pardon. . . . Pane Vlku. . . . . .