Vždyť život je přece tak strašně krásnej!

Dnes mám zase narozeniny a jen mne tak u zrcadla napadne, jestli vypadám dobře na to, jak jsem starej, anebo jestli spíš na to, jak jsem ještě mladej, vypadám děsně. A je to kruci vůbec důležitý?

Vždycky, když mám narozeniny, stojím ráno u zrcadla v koupelně trochu déle. Ne že bych pozoroval svou tělesnou schránku, jak pomalu  a nahlas chátrá, ale prostě si jen tak chvíli hledím do tváře z očí do očí a přemýšlím, jestli se nemusím za ten uplynulý rok mého života stydět.

To zjištění, že nemusím, stojí za všechny prachy. Taky se mi vždy u toho zrcadla zdá, že čím  jsem starší, tím více v rysech mé tváře vystupuje podoba s mým tátou. Znáte to, nemusíte mít nutně stejnou barvu očí, ale ten výraz tam je. Prostě táta je mojí součástí a chlap by měl žít tak, aby na něj táta mohl být hrdej. Myslím, že to není fráze, mělo by to tak prostě být. Prostě tak a basta!

Dnes je mi čtyřicet sedm let a zvesela mne napadne, jestli vypadám dobře na to, jak jsem starej, anebo jestli spíš na to, jak jsem ještě mladej, vypadám děsně. Krásné na tomhle věku ale je, že je mi to vlastně úplně ukradený, jak vypadám. Přišel jsem totiž na to, že to nejlepší co si totiž člověk může  životě dopřát, je ten luxus prostě se mít rád takovej jakej je a umět si občas sám ze sebe s humorem utahovat a dělat srandu.

A taky je na tom středním věku hezké, že už ve čtyřiceti sedmi někým jste, víte co chcete a taky víte, co je opravdu důležité, za co má cenu se porvat a kvůli čemu má smysl se trápit a proč se vztekat.Teda jestli se vůbec vztekat? Vlastně jsou to strašně hezký roky, když se blížíte k tý padesátce a jste chlap. 

Já totiž nevím, jak to mají holky? Jestli si taky tyhle roky tak užívají?

Asi řeší trošku víc než my chlapi to fyzické uvadání, protože my chlapi máme to štěstí, že ho směle můžeme vydávat za ušlechtilé zrání. Ono se to říkat moc nahlas nesmí, protože to není genderově vyvážené, ale samozřejmě, že je lepší být na tomhle světě chlap, než ženská! A to přesto, že jako chlap jste bez diskusí tou méně dokonalou polovinou lidského rodu.

Jako chlap totiž máte ten svůj život tak nějak víc sám pro sebe i když se ho samozřejmě, pokud máte všech pět pohromadě, snažíte žít i pro ty druhé. A taky máte to krásné privilegium, užívat si přítomnosti a společnosti právě žen. Protože bez nich by ten chlapský život byl jen prázdným polykáním zbytečného času.

A tak nakonec zákonitě chlap dojde k tomu, že  vlastně za všechny ty roky svého hezkého života vděčí ženám. Té která mu ho kdysi dávno v chladné únorové neděli v bolestech dala (Díky mami), těm které ho s ním žily, žijí a budou žit. A nakonec, i když snad  ještě za hodně dlouho, až budu na konci svojí životní cesty, mi ho taky jedna osoba ženského rodu vezme.

 Vždyť smrt je právě proto tak nevyzpytatelná, protože je žena.

Tak, ale teď směle vzhůru do čtyřicátého osmého roku. Budu se snažit ho s potěšením žít tak, abych se zase za rok mohl podívat ráno u zrcadla sám sobě s čistým svědomím do tváře.

Vždyť život je přece tak strašně krásnej!

P.S. : Omlouvám se, že píšu o tak obyčejných a banálních věcech, jakou bezesporu je obyčejný život. Já vím, je to tak banální a triviální a mohl jsem sem místo toho dát radši nějaké zásadní pojednání o neomarxismu, nebo na dvou stránkách vyřešit imigrační krizi. Obyčejné věci, ale bývají milí přátelé  v lidském životě těmi nejkrásnějšími a nejdůležitějšími. Alespoň tolik jsem se za těch čtyřicet sedm let naučil.