V čepici vypadám vždy jako pako.

Některým lidem sluší vše. Moje žena, když si dá čepici s bambulí,vypadá jako elegantní,kamínky od Swarovského vylepšený,dvoumetrový vysílač na Ještědu. Můj kamarád Norbert zase v čepici vypadá jako elfí princ.Já vypadám jako pako!

Já vždycky obdivuji, jak mají takoví ti hezcí lidé umně na hlavě naaranžované ty čepice. Jak jim ten konec té čepice, tak frajersky, slušivě zlomen dozadu, dělá takový nymfoidní elegantní tvar hlavy, takový ten přepad. Vypadají v těch čepicích elegantně, štíhle a inteligentně. Na rozdíl ode mne, který v každé čepici vypadá, jako špatně odlitý, přerostlý sádrový trpajzlík, kterému sádra navíc nestvůrně nabobtnala v té části formy, kde se rodí hlava. 

Moje hlava totiž v čepici vypadá, jako kastról, nebo pytel, případně vypadám, jako bych na hlavě nosil menší telefonní budku či kadibudku. Žádný elegantní kukloidně švihácký, elfí přesah mi to nikdy nedělá!

Prvně jsem si myslel, že musím mít nějaký speciální druh protažené čepice, ale poté co jsem ho zakoupil, nasadil a zase nic, zase jak gigantická kedlubna v kastrólu, jsem pochopil, že to je tím, že já mám strašně velkou hlavu. Ba co říct. Já nemám hlavu, ale přímo "Hlaviznu!" 

Já už na vojně měl problém, protože jsem měl šedesátčtyři velikost a coby bažant jsem musel lodičku nosit ostrou jako sekyrka a ona mně tak nedržela kvůli té velké hlavě. Mazáci se mohli zbláznit a tak jsem by neustále vystaven šikaně. A taky jsem byl celé mládí ten chlapeček z toho vtipu:

"Maminko děti se mi smějí, že mám velkou hlavu! Nemáš miláčku, sundej čepičku a já ti do ní nasypu tři kila jablek, ať máš co na svačinku!" A to Vám teda v dětství na sebevědomí nepřidá.

Ale zase se utěšuji, že musím mít strašně velký mozek, protože kdybych měl v té velké hlavě malý mozek, tak by se mi tam bimbal a ta moje lebka by sloužila jako zvon se srdcem z mého mozku. Takže já bych ty myšlenky nemusel říkat ani psát, já bych je přímo vyzváněl do světa.

I když, to by bylo hezký, zvonil bych do temnoty nevědomosti a tmářství.

No tak jsem samozřejmě s těmi čepicemi v průběhu let experimentoval. Nosil jsem s bambulí, bez bambule, kšiltovky, rádiovky, zmijovky, baret  a dokonce i etnické kousky typu tibetská teplá s klapkami na uši a anténkou. Ovšem poté, co mne v této čepici potkal místní ožrala, který se, zatímco já spěchal do práce, právě vracel v šest ráno z flámu, podíval se na mě těma krvavýma plovoucíma očima, otřásl se odporem a začal řvát na celé náměstí:

"Chlape, ty seš fakt děsně hnusnéj, co to máš za anténku? Kristepane, ty seš snad nějakej vetřelec z kosmu. Pomóóóc, on určitě žere lidské maso!" Tak jsem etnické čepice zavrhl nadobro. 

Takže k dnešku jsem prostě rezignoval a neřeším to. Nosím to, co najdu ve skříni, případně mi někdo věnuje k Vánocům. Prostě  jsem si vsugeroval, že mnohem důležitější, než to jak vypadá moje hlava v čepici, je to co mám v hlavě pod čepicí.

To Vám je tak krásně osvobozující pocit, být sice ošklivej, ale zato chytrej!!!