Už nikdy nebudu ten "Sluníčkář!"

Dnes v půl čtvrté v noci:

Ticho noci prořízly tlumené mužské hlasy. Mé instinkty pravěkého válečníka mě vymrštily s vytřeštěnýma očima do sedu takovou razancí, že jsem lebkou udělal díru do sádrokartonu v šikmině nad postelí
"Vladi vstávej, někdo nám chodí dole po baráku!"

Srdce mi pracovalo jako buchar, v mozku alarm a zmatek, adrenalin tryskal do mých údů, byl jsem připraven bránit rodinu proti vetřelci! 
Určitě to budou minimálně dva dvoumetrový černoši, co přišli úkrást moje úspory na penzi a zprznit moje ženy. Vždyť na blogu to čtu skoro furt, takřka denně o tom nejen "Dobrá paní Pilouni" píše jeden blog za druhým.

Zatímco násilníci dole tlumeně komunikovali, ozvalo se otevírání šuplíků v kuchyni.
"Asi hledají nože!" Vyhrkla Vladěnka a natáhla si peřinu přes hlavu, aby se schovala a unikla zprznění. Vzhledem k tomu, že má přes metr osmdesát, vykoukly jí ale dole nohy až po kolena.

"Jdu a ně!" Vyhrkl jsem a hledal v šatně starou baseballovou pálku.

"Davide, neblbni, jsou tam minimálně tři, zavolej radši policajty." Zamumlalo něco pod peřinou.
Kdybych tak měl doma pistoli, rozstřílel bych ty parchanty na hadry! Anebo samopal, kropil bych to už ze schodů dávkami, jenom by ty manželčiny luxusní záclony poletovaly.

"RATATA" a bylo by po vetřelcích. Zalitoval jsem svého dlouhodobého naivně sluníčkářského postoje ke zbraním. 
" No nic baseballku mám a tady je ta stará žehlička po babičce, to se hodí." Studeným domem se tiše nesl tlumený šepot agresorů. Tiše jsem se proplížil po schodech do spodního patra.
"Hergot oni tam snad něco vaří? A je tam ženská!" Uchopil jsem žehličku jako štít, v pravé ruce zvedl pálku a poslední tři schody jsem skočil do blikajícího obýváku.

Samozřejmě, že jsem jako vždycky  zakopl o školní tašky našich dětí, které zase nechaly pohozené na druhém schodu. Ve vzduchu jsem sice udělal vzorový paragánský přemet, ale dopad už byl horší, přistál jsem uprostřed obýváku na zádech a vyrazil si dech.

Zatímco jsem chrčivě sýpal a prosil všechny svaté, ať plíce naskočí, do tmy na mě zářila puštěná televize, kde Marcela Augustová v repríze nějakého pořadu pro ženy, předváděla dvěma  moderátorům svůj tajný recept na pečení slavnostního jablkového štrůdlu a ze sedačky na mě jako na slaboduchého idiota, shovívavě nakukoval náš dvoukilový Yorkshire, kterému byla asi o půl čtvrté v noci dlouhá chvíle a tak si packou prostě pustil televizi. Zřejmě se chtěl mrknout na hokej. 

Jo, a tou žehličkou jsem udělal díru do plovoucí podlahy a pálkou shodil dva obrázky od mistra Červinky ze zdi

Ještěže jsem neměl ten samopal, chudáci záclony.