Teď letí Jozef Maršálek ty troubo!

„Dneska se mnou zase budeš trávit společný čas!“ Prohlásila manželka.

„Aha a já s Tebou netrávím společný čas?“

„ No buď jsi v Olomouci, anebo sedíš u počítače a štěbetáš si na Facebooku s nějakýma cizíma babama, ale dneska se budeš věnovat mně!“

„Aha a co budeme dělat?“

„„Budeš se se mnou dívat na finále „Peče celé Česko!“"

„A co to je? Je tam sex ? Násilí? Napětí?“

„No trochu napětí tam je, když stojí soutěžící před troubou.“ Připustila opatrně manželka.

„Počkej počkej , to je zase nějaký pořad o vaření s Pohlreichem? Tož Zdéňu snad nějak přežiju.“

„Prosím tě Pohlreich už vůbec nefrčí! Teď jede Josef.“

„Jako Pepa Dvořák jo? Já jsem si všiml, že se v bedně zase mihl ten starší seriál, jak jsme jako idioti všichni blikali za Husáka vypínači. Tak oni zase reinkarnovali Sváťu Kuřátka jo?“

„Proboha, jaký Pepa Dvořák? jaký Kuřátko? Teď letí Josef Maršálek, ten světoznámý mistr cukrář.“

„A jo… Vím! Takový ten sympatický bonvivánský kulatý kudrnáč. Takže je to o cukrařině aha, proto Peče celá země.“ Dovtípil jsem se nakonec.

Tak jsem to se ženou shlídnul a náhodou… dobrý to bylo. Lidi tam patlali jakýsi dorty pověšené na takové malé šibenici a prostě vypadalo to docela jednoduše ta cukrařina. Prostě trouba, plechy, vlažný mlíko, trochu cukru, trochu čokolády, umělecky to tam podle návodu namatláš a je to. Tohle prostě musí zvládnout každý, kdo měl doma Mladého chemika!

Prostě kyseliny, škroby, cukry, zákon zachování energie, sem tam nějaká drobná exploze, díra ve dřezu, smrad a záblesky po celém činžáku….Tak jsem dostal ten nejpitomější nápad na světě.

Upeču si v Olomouci sám ms prodej buchtu a zlomím zbytek ženských srdcí. Přece chlap, který do hezky umí s buchtičkou… ten má důvěru a respekt!

Hledal jsem nějaký recept… nic složitého samozřejmě!

Masarykovy ořechové řezy jsem zavrhnul, že to je trapné buržoázní retro. Pavlovu podle Jamieho Oliviera taky, protože toho chlapa neznám a beztak je to nějaký matlák. Sedmihradské kremeše Matyáše Korvína dělat nebudu, protože Orbán je fakt kretén a nemám ho rád. Hergot žádný pořádný recept? A pak jsem dostal spásný nápad a napsal jsem do AI:

„Hledej recept na jednoduchou buchtu, kterou upeče i naprostý greenhorn a idiot.“

„A tramtadadáááá“ vypadnul mi z toho recept jednoduchý, ale zároveň lahodný a sexy, jak dekolt Lenky Kořínkové za mlada. Jojo… tohle všechno mám v Gruntu! Mražené ovoce přikúpím, pak se to všechno nasype do robotu, na pět minut zapne a pak se to všechno nalije na plech, nezapomenout na mandličky, fouknout si ten záhadný bílý prášek, zřejmě pro dobrou náladu a za hodinu je to hotovo.

Tak jsem to pekl podle návodu a vytáhl po hodině tu krásu z trouby, ale moc se mi to nezdálo, barva nic moc, tam kde byly jahody, zbyly jen krátery. Vypadalo to jak podrážky sandálů Miloše Zemana.

Vytáhl jsem připravenou zašpičatělou špejli a způsobil buchtě trochu bolesti. Nechápu, co na tom ti cukráři vždycky vidí, furt do těch buchet píchat? Evidentně jsou to nýmandi se sadistickými sklony. To může dělat jen hovado, trápit svůj výrobek bolestivými vpichy???

A je to. Buchta byla hotová Nechal jsem ji trochu vychladnout a podle návodu ji natřel francouzskou marmeládou z hrabství Anjou a pokusil se ji nakrájet.

No moc to nešlo! Ani zubatým nože, ani špičatým, ani pilkou ocaskou.

“Neboj… ona časem povolí!“ Utěšoval jsem se.

Jozef Maršálek by možná přišel s vysvětlením, že mi tam chybí nějaká „Ganáž,“ nebo jiná „Pičičinka,“ ale já naštěstí nevím, co to je a tak se s tím nehodlám otravovat.

Nakonec jsem buchtu nasekal na porce sekáčkem na turecký med, který jsem měl jako rekvizitu ve výloze a slavně zanesl první kousek na ochutnání kolegyni Zuzaně.

Proč Zuzaně? No říkal jsem si, že už je jí skoro čtyřicet, takže, kdyby to s ní náhodou šlehlo, můžu se utěšovat, že už má stejně ty nejlepším roky za sebou a taky přiznávám, oni ty zaměstnanci frflají a odmlouvají podstatně míň, než vlastní msnželka.

Mám prostě jako vedoucí určitou neochvějnou a neotřesitelnou autoritu!

“Na a jez!“ Vydal jsem kolegyni příkaz tónem, který jsem odkoukal v mládí při sledování filmu Boj o Moskvu.

No…………… nakonec to dopadlo výborně.

Ten prý strašně tvrdý a dusivý kus buchty, který se jí vzpříčil v jícnu, jsem z ní naštěstí dostal pomocí perfektně zvládnutého Heimlichova manévru. Spodní dvě žebra byla naštěstí jen nalomená a nový zubní můstek jsem jí uhradil z peněz našetřených na důchod.

Zuzana se naštěstí rychle zotavuje a já už dneska vím, že Kypřící prášek opravdu není šňupací rekreační droga, která zpříjemňuje klukům v kuchyni dvanácti hodinové směny, ale, že patří do těsta, aby to trochu nakynulo a bylo vláčné a měkoučké.

Ale příště… Příště už své pečení dotáhnu k absolutní dokonalosti!

To slibuju!